K zásadám spravedlivého procesu ve správním soudnictví v daňových věcech
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, v senátě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti J. Ť. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1994, čj. FŘ/387/94. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství částečně vyhovělo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové, kdy dodatečně vyměřenou důchodovou daň za rok 1990 snížilo z částky 12.200,- Kč na nulu, za rok 1991 z částky 1,149.900,- Kč na 579.900,- Kč a za rok 1992 z částky 38.600,- Kč na 35.600,- Kč a v odpovídajícím poměru snížilo i vyměřené penále.
Stěžovatel má i při tomto částečném vyhovění za to, že žaloba zamítnutá Krajským soudem v Hradci Králové byla důvodná a rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů byla chybná. Obě rozhodnutí vycházela z nesprávného posouzení věci, neboť oba správní orgány nesprávně zaúčtovaly výnosy činnosti a s nimi související náklady na straně stěžovatele. Stěžovatel zastává názor, že jím provedené zúčtování bylo dle tehdy platné metodiky účetnictví správné a finančním úřadem provedené přesuny nákladů a výnosů postrádají logiku, a proto nesouhlasí s dodatečným doměřením důchodové daně za uvedené roky.
Po podání žaloby ke Krajskému soudu v Hradci Králové proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové očekával stěžovatel nařízení ústního jednání ve věci, kde hodlal shora uvedenou argumentaci rozvést svým účastnickým výslechem, dále hodlal jako důkazní prostředek navrhnout posudek soudního znalce z oboru daní a účetnictví, popř. jeho výslech. Krajský soud však rozhodl o žalobě bez nařízení jednání rozsudkem, kterým žalobu zamítl, přičemž podle názoru stěžovatele v odůvodnění v podstatě pouze ocitoval argumentaci žalovaného finančního ředitelství.
V tomto postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu tak, jak je zakotveno v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Proto navrhuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, zrušit. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení zdůrazňuje, že v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí; dokazování se neprovádí (§ 250i o.s.ř.).
Dále odkazuje na ustanovení § 250f o.s.ř.
umožňující soudu rozhodnout o žalobě bez jednání, je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde jen o posouzení právní otázky. Krajský soud neshledal ve zjištění skutkového stavu nedostatky a ani stěžovatel k němu neměl námitky. Spornou zůstala jen právní otázka zaúčtování nákladů a krajský soud nepovažuje za chybu, že v odůvodnění svého rozsudku argumentuje stejně jako finanční ředitelství, když jeho argumentaci uznal za správnou a v souladu se skutkovými zjištěními i právními předpisy.
Krajský soud shledává, že podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání stanovené v ustanovení § 250f o.s.ř. byly splněny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR navrhovatelově ústavní stížnosti nevyhověl. Vyjádření Finančního ředitelství v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka rekapituluje způsob účtování nákladů a výnosů provedený u podnikatele a jaký by měl být podle zásad FMF za jednotlivé sledované roky, dokládá vyjádření řadou příloh a v závěru navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 24/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Při posuzování ústavní stížnosti navázal na zásady, z nichž vycházela jeho předchozí rozhodnutí, dotýkající se spravedlivého procesu ve správním soudnictví (viz např. nálezy Ústavního soudu uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení, roč. 1995, č. 6, 12, 23 a 24). Společným základem těchto rozhodnutí bylo zjištění, že soudy ve správním soudnictví aplikují ustanovení § 250f o.s.ř.
i v případech, které evidentně svou podstatou nebyly jednoduché a kdy nenařízením jednání bylo dotčeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům tak, jak to má na mysli ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dochází tak k prolomení zásady přímosti a ústnosti veřejného jednání jako jedné ze základních zásad spravedlivého soudního procesu, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy se jedná o řízení jednostupňové.
Tato zjištění, spolu s dalšími důvody, vedla plénum Ústavního soudu ČR ke zrušení ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dnem l. května 1997 (nález Ústavního soudu ČR č. 269/1996 Sb.). Před zrušením uvedeného ustanovení bylo možno přistoupit k jeho použití jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm stanovené, k jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení otázky právní. Především musel být splněn základní předpoklad, a to, že šlo o případ jednoduchý.
Za takový jednoduchý případ však zpravidla není možno považovat věci daňové, které již svou podstatou jsou složité a náročné.
Pokud tedy Krajský soud v Hradci
Králové v daňové věci stěžovatele rozhodl bez nařízení jednání a odňal tak stěžovateli možnost uvést před soudem svoji právní argumentaci a vysvětlit námitky, týkající se přesnosti a souvislosti zjištění skutkového stavu správními orgány, došlo tímto jeho postupem k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní soud z tohoto důvodu jeho rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. l, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. dubna 1997