Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Slivoně, advokáta, sídlem Veleslavínova 56/10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 2025 č. j. 11 Co 82/2025-28 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. března 2025 č. j. 16 L 39/2025-16, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele se přerušuje do doby, než bude rozhodnuto o návrhu veřejného ochránce práv na zrušení § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 32/25
.
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 6. 6. 2025 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 9 odst. 7 vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, který byl v jeho věci aplikován.
2. Dne 7. 8. 2025 byl Ústavnímu soudu doručen návrh veřejného ochránce práv na zrušení § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 32/25
. Jde o řízení, které se týká téhož ustanovení advokátního tarifu a je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu i v této věci.
3. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, řízení o ústavní stížnosti stěžovatele přerušil a pokračovat ve věci bude až poté, co bude rozhodnuto o návrhu veřejného ochránce práv ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 32/25
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2025 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. S podáním ústavní stížnosti spojil návrh na zrušení § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
2. V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče, v němž stěžovatel vystupoval jako opatrovník umístěného člověka, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovateli podle § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a § 6 odst. 1, § 7 bodu 3 a § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 do 15. 1. 2026, za 2 úkony právní služby po 1 000 Kč a náhradu hotových výdajů po 450 Kč, celkem tedy ve výši 2 900 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. K námitce stěžovatele ohledně použití nezákonného § 9 odst. 7 advokátního tarifu krajský soud uvedl, že byť aplikované ustanovení zavádí jistou nerovnost v odměňování advokátů, jako ustanovených opatrovníků, není zřejmým projevem libovůle normotvůrce. Ve veřejném zájmu je možné požadovat po advokátech, aby vykonávali v omezeném okruhu řízení advokátní činnost za mírně sníženou odměnu zcela hrazenou státem, není-li tato odměna výrazně nižší oproti odměně za stejnou činnost při zastoupení na základě plné moci či zastoupení soudem ustanoveným zástupcem. Ustanovení opatrovníkem v řízeních vyjmenovaných v § 9 odst. 7 advokátního tarifu stát zajišťuje advokátovi práci a současně mu zaručuje, že obdrží odměnu stanovenou advokátním tarifem. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení nerespektují předchozí judikaturu Ústavního soudu vztahující se k dřívějšímu § 9 odst. 5 advokátního tarifu, který byl nálezy Ústavního soudu postupně celý zrušen [viz plenární nálezy ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(N 163/96 SbNU 88), ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19
(N 3/98 SbNU 22), ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19
(N 37/99 SbNU 11) a ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 17/21
(N 178/108 SbNU 182), jakož i senátní nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 143/17
(N 86/100 SbNU 46)]. Ze zmiňované judikatury jasně vyplynulo, že není ústavně konformní přiznávat advokátům (opatrovníkům) nižší odměnu pouze z důvodu jejich ustanovení soudem. Stávající § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který nahradil § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je třeba vnímat v kontextu § 9 odst. 2 advokátního tarifu, jenž kdysi i dnes přiznává advokátům za shodnou práci vyšší odměnu.
5. Podle stěžovatele neobstojí § 9 odst. 7 advokátního tarifu ani v testu proporcionality. Rozdílné odměňování advokátů neslouží žádnému legitimnímu či ústavně akceptovatelnému cíli (nelze vycházet z paušalizujícího a nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků ve zvláštních řízeních soudních), není nezbytné (existují mírnější a nediskriminační prostředky k dosažení případných rozpočtových úspor) a z pohledu testu přiměřenosti v užším smyslu je zřejmé, že újma způsobená advokátům - opatrovníkům - výrazně a nepřiměřeně převyšuje jakýkoliv možný přínos pro veřejné rozpočty.
6. Napadené ustanovení a na jeho základě vydaná rozhodnutí jsou podle stěžovatele rovněž v rozporu s principem rovnosti a zasahují do práva na spravedlivou odměnu. Advokát ustanovený jako opatrovník má zcela totožné postavení jako advokát na základě plné moci, neexistují objektivní důvody pro vyčlenění advokáta - opatrovníka - z režimu § 9 odst. 2 advokátního tarifu a nelze shledat žádný legitimní a ústavně akceptovatelný důvod, proč by odměňování advokátů ustanovených soudem mělo být méně výhodné oproti advokátům působícím na základě plné moci. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že rozdíl v odměňování advokátů působících v režimu § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu ve výši 500 Kč je ještě ústavně akceptovatelný. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle krajského soudu vznáší stěžovatel výhrady pouze proti normotvornému postupu Ministerstva spravedlnosti, který ovšem krajský soud nemůže komentovat.
10. Okresní soud odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu (zejména na jeho bod 16). K námitce ohledně rozdílně stanovené tarifní hodnoty pro advokáty ustanovené jako opatrovníky soudem a advokáty působící na základě plné moci, jakož i k otázce, zda je sazba stanovená ve výši cca 500 Kč za hodinu nepřiměřeně nízká, nebyl schopen zaujmout stanovisko.
11. Stěžovatel v replice k vyjádřením obecných soudů zopakoval argumentaci obsaženou v jeho ústavní stížnosti. Zdůraznil, že § 9 odst. 7 advokátního tarifu vytváří nerovné podmínky při odměňování advokátů za stejnou právní službu a je diskriminační bez ohledu na výši odměny. V.
Přerušení a pokračování v řízení
12. Dne 7. 8. 2025 byl Ústavnímu soudu doručen návrh veřejného ochránce práv na zrušení § 9 odst. 7 advokátního tarifu, pro jeho rozpor s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Věc byla vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 32/25
. Šlo tedy o řízení, které se týkalo téhož ustanovení advokátního tarifu, a argumentace obsažená v nyní posuzované ústavní stížnosti se téměř shodovala s argumentací veřejného ochránce práv. Ústavní soud zároveň shledal, že návrh dle § 74 zákona o Ústavním soudu není - ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu - návrhem nepřípustným a není ani - ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - návrhem zjevně neopodstatněným. Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1685/25 řízení o ústavní stížnosti stěžovatele přerušil do doby, než bude rozhodnuto o návrhu veřejného ochránce práv.
13. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25
(č. 4/2026 Sb.) zrušilo § 9 odst. 7 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., ve slovech "podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a" ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (tzn. ke dni 15. 1. 2026). Tím odpadl důvod pro přerušení řízení, a proto Ústavní soud rozhodl výrokem I tak, že se v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1685/25 pokračuje.
14. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, jelikož od něho nelze očekávat další objasnění věci.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 zrušil § 9 odst. 7 advokátního tarifu (s výjimkou jeho části týkající se zrušení a likvidace právnické osoby), neboť rozlišení tarifních hodnot (a v souvislosti s tím i rozdílných sazeb odměny) u řízení vymezených v § 9 odst. 2 a v § 9 odst. 7 advokátního tarifu, které nespočívalo v objektivní odlišnosti agend či typově rozdílné povaze právní služby, ale pouze ve způsobu určení právního zástupce, bylo projevem libovůle a porušovalo čl. 1 Listiny ve spojení s právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
17. V nyní posuzované věci byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče a jeho odměna byla vypočtena z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 7 advokátního tarifu. Třebaže si byly obecné soudy vědomy, že § 9 odst. 7 advokátního tarifu může způsobovat nerovnost v odměňování advokátů, jako ustanovených opatrovníků, oproti advokátům působícím na základě plné moci, neshledaly jej v rozporu s ústavním pořádkem, neboť přijetí uvedeného ustanovení nebylo podle jejich názoru zřejmým projevem libovůle normotvůrce.
Podle krajského soudu totiž bylo možné ve veřejném zájmu požadovat po advokátech, aby vykonávali v omezeném okruhu řízení advokátní činnost za mírně sníženou odměnu zcela hrazenou státem. Podle obecných soudů nešlo zároveň přehlédnout, že ustanovení opatrovníkem v řízeních vyjmenovaných v § 9 odst. 7 advokátního tarifu advokátovi zajišťuje práci a současně mu garantuje, že obdrží odměnu stanovenou advokátním tarifem, která je ve srovnání s mimosmluvní odměnou advokáta zastupujícího účastníka ve z větší části stejných řízeních na základě plné moci pouze o třetinu (500 Kč) nižší.
Podstata otázky řešené Ústavní soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 nicméně nespočívala v tom, zda je výše odměny plynoucí z napadeného ustanovení adekvátní, nýbrž právě v tom, zda je rozlišování (při výkonu shodné agendy) mezi odměnou advokáta na straně jedné, a odměnou advokáta při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem na straně druhé, ospravedlnitelné.
18. Ve své předchozí judikatuře však Ústavní soud dospěl k závěru, že u ústavních stížností, kde je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma podústavního práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, přičemž Ústavní soud o takové ústavní stížnosti rozhoduje po nabytí účinnosti derogačního nálezu, musí při rozhodování o ústavní stížnosti k derogačnímu nálezu přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila funkci ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byť není možné vyloučit, že i po zrušení aplikovaného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele (srov. nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2340/13 , třetí strana dole).
19. Obecným soudům byla navíc známa předchozí nálezová judikatura Ústavního soudu vedoucí ke zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu v tehdejším znění (viz zejména výše zmiňované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19 , sp. zn. Pl. ÚS 22/19 , sp. zn. Pl. ÚS 26/19 a sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ), která byla založena převážně na stejné argumentaci a stejných závěrech, jakými argumentoval stěžovatel (a posléze vedla Ústavní soud ke zrušení podstatné části stěžovatelem napadeného ustanovení advokátního tarifu). Přesto argumentaci nereflektovaly a přiznaly stěžovateli odměnu za výkon funkce opatrovníka podle § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který byl v podstatě obsahově shodný s již dříve zrušeným § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
Aplikací neústavního § 9 odst. 7 advokátního tarifu obecnými soudy tak došlo k porušení stěžovatelova práva podle čl. 1 Listiny, ve spojení s právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž byla porušena právě a "pouze" z důvodu aplikace zrušeného ustanovení advokátního tarifu. Výlučně v důsledku aplikace zrušeného ustanovení bylo zasaženo do chráněných základních práv stěžovatele. Napadená usnesení proto představují porušení výše uvedených ústavně zaručených práva stěžovatele.
20. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci jde o vztah mezi jednotlivcem - stěžovatelem - a veřejnou mocí - státem, na základě jehož rozhodnutí stěžovatel vykonává činnost, jejímž prostřednictvím stát plní své základní funkce ochrany práv, zájmů a zdraví osob, které nemají možnost si tuto ochranu zajistit jinak. Nejde tudíž o případ, kdy by vyslovení protiústavnosti napadeného rozhodnutí mohlo zakládat porušení principu ochrany důvěry v právo a zásah do právní jistoty nabytých práv. Naopak tento postup umožní stěžovateli dosáhnout spravedlivé a ústavně konformně kalkulované odměny za poskytnuté právní služby, kterou by jinak bez rozumného důvodu nemohl obdržet.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že tato věc se argumentačně shoduje s argumentací, která vedla ke zrušení veřejným ochráncem práv napadeného ustanovení advokátního tarifu nálezem Pl. ÚS 32/25. Je jen náhodou a shodou okolností, že tato věc sama neiniciovala řízení o zrušení dané části advokátního tarifu. Již tato okolnost sama o sobě vede k odlišení od judikatury Ústavního soudu ve věci bagatelních nákladů řízení.
21. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené napadená usnesení obecných soudů v nyní posuzované věci ze stejných důvodů, jaké jsou obsaženy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 , zrušil.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení krajského soudu a okresního soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
23. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 9 odst. 7 advokátního tarifu v celém jeho znění. Ústavní soud řízení o návrhu na zrušení uvedeného ustanovení ve slovech "podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a" podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastavil, neboť citované ustanovení bylo, jak je výše zřejmé z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 , v uvedeném rozsahu zrušeno.
24. Návrh stěžovatele na zrušení § 9 odst. 7 advokátních tarifu ve zbývajícím rozsahu, tj. ve slovech "Při výkonu funkce ustanoveného opatrovníka ve věcech zrušení a likvidace právnické osoby se považuje za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč." Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť se stěžovatelových práv nikterak nedotýkala a nadto byla tato část napadeného ustanovení shora citovaným nálezem shledána ústavně souladnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu