Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Le Anh Quy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2023 č. j. 9 A 4/2023-32, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal dne 18. 10. 2022 u vedlejšího účastníka žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to v době, kdy pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem studia. Protože vedlejší účastník nerozhodl o žádosti v zákonné lhůtě, požádal stěžovatel dne 21. 12. 2022 u Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") o opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; komise jeho žádosti rozhodnutím ze dne 18. 1. 2023 č. j. MV-224294-3/SO-2022 vyhověla a přikázala vedlejšímu účastníkovi rozhodnout o žádosti o vydání zaměstnanecké karty do 60 dnů od seznámení stěžovatele s podklady pro vydání rozhodnutí.
3. Dne 19. 1. 2023 podal stěžovatel podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty a vzhledem k tomu, že po podání žaloby vedlejší účastník vydal ve věci rozhodnutí (ze dne 8. 2. 2023 č. j. OAM-72049-13/ZM-2022), vzal stěžovatel žalobu zpět z důvodu pozdějšího chování vedlejšího účastníka a žádal v souladu s § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 14 600 Kč. Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením řízení zastavil a napadeným výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nákladový výrok odůvodnil existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, což podle § 60 odst. 7 s. ř. s. opravňuje soud rozhodnout, že účastníkovi řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Za tyto důvody považoval městský soud skutečnost, že stěžovatel podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, ačkoliv věděl, že již byl vedlejším účastníkem vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí o jeho žádosti, a že tedy lze rozumně očekávat brzké vyřízení žádosti; stěžovatel však svého práva nevyužil, nechal lhůtu k tomu stanovenou marně propadnout a podal žalobu.
4. Stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení. Přestože prokazatelně byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů, tak soud mu ji nepřiznal s odkazem na § 60 odst. 7 s. ř. s. Podle stěžovatele však žádné důvody zvláštního zřetele hodné dány nebyly a soud se tak při rozhodování o nákladech řízení dopustil libovůle. Odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů řízení je přitom v extrémním nesouladu s obsahem spisového materiálu. Městský soud totiž ignoruje skutečnost, že výzva k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí mu, respektive jeho právnímu zástupci, nebyla vůbec doručena. Pro tuto procesní vadu bylo později rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušeno nadřízeným správním orgánem, z jehož rozhodnutí vyplývá, že výzva k seznámení s podklady pro rozhodnutí byla zaslána jinému advokátovi. Není tedy pravdou, že stěžovatel podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, ačkoliv věděl, že již byl vedlejším účastníkem vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí o žádosti, a že tedy lze rozumně očekávat brzké vyřízení jeho žádosti.
5. Podle názoru stěžovatele tak lze shrnout, že žádné z důvodů, které soud považoval za důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, ve věci vůbec nenastaly a odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů řízení je v rozporu se skutečným stavem věci a se spisovým materiálem, což je třeba ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který rozhoduje mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není z pohledu ústavněprávní argumentace dostačující, že je namítána toliko věcná nesprávnost nebo nerespektování podústavního práva, neboť taková argumentace staví Ústavní soud do postavení další instance v soustavě soudů, kterou však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za řádně vedené.
8. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že městský soud ústavně nesouladným postupem použil § 60 odst. 7 s. ř. s., tedy ustanovení umožňující soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení.
9. Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře staví k rozhodování o náhradě nákladů řízení zdrženlivě a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádného procesu (tj. práva na soudní ochranu) totiž nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávního významu pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud tak dal najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s nákladovým výrokem usnesení městského soudu, jíž se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho nároku. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných soudních sporech, nemá-li tuto pravomoc ani Nejvyšší správní soud (§ 104 odst. 2 s. ř. s.).
11. Ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. zakotvuje konstrukci pro tzv. moderaci nákladů řízení, která je vázána na existenci "důvodů hodných zvláštního zřetele". Relevantní důvody spočívají v individuálních okolnostech posuzované věci, ať již jde o okolnosti u účastníků řízení, nebo předmětu řízení či jeho průběhu. Ve stěžovatelově věci městský soud vyhodnotil, že žaloba proti nečinnosti byla podána v době, kdy bylo možné očekávat brzké vyřízení jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty, a vytkl stěžovateli, že nevyužil svého práva seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
Stěžovatelova námitka, že mu nebyla doručena výzva k seznámení s podklady pro rozhodnutí, je opodstatněná; šlo o druhý (procesní) ze dvou důvodů vedoucích ke zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka [viz rozhodnutí komise ze dne 23. 5. 2023 č. j. MV-72626-4/SO-2023, z něhož se podává, že výzva vedlejšího účastníka k seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí byla doručena advokátovi, který stěžovatele nezastupuje (pozn. šlo o advokáta shodného jména a příjmení, avšak jiného sídla)]. Vada v postupu městského soudu, který vytkl stěžovateli nevyužití práva seznámit se s poklady pro rozhodnutí, nemá ústavněprávní význam, tudíž nemůže vést ke zrušení výroku napadeného usnesení městského soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal žalobu proti nečinnosti v době, kdy téměř souběžně byla vyřízena jeho žádost podaná ke komisi a ještě neuplynula lhůta (ani nezačala běžet) stanovená rozhodnutím komise č. j. MV-224294-3/SO-2022, a proto byla jeho žaloba zjevně předčasná [k důsledkům takového postupu viz nález ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3523/20 , bod 56. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na který odkázal městský soud (byť je nesprávně označil jako "usnesení") v bodě 17.
odůvodnění usnesení].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu