Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem, AK se sídlem Helceletova 9, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 čj. 1 As 3/2006-59, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 čj. 22 Ca 48/2005-31, rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Severomoravského kraje č. 200 ze dne 13. 1. 2005 a rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství v Olomouci č. PROŘOL - 970/2004 ze dne 11. 11. 2004 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí služebních funkcionářů Policie ČR, kterými byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, neboť porušil zvlášť závažným způsobem služební přísahu policisty zakotvenou v ustanovení § 6 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen "zákon o služebním poměru"), tím, že dne 10.
11. 2004 v obchodním domě OBI v Olomouci odcizil způsobem popsaným v těchto rozhodnutích zboží v hodnotě nejméně 50,- Kč. Podle stěžovatele nebyla tato rozhodnutí podložena přesvědčivými důkazy, zakládala se na subjektivním názoru policejního funkcionáře, nebyla řádně odůvodněna a vykazovala právní vady. Stěžovatel popřel, že by se dopustil jednání, na základě kterého byl propuštěn ze služebního poměru, podrobně popsal skutkový stav a okolnosti případu a připojil vlastní hodnocení.
Stěžovatel dále uvedl, že se proti rozhodnutí krajského policejního ředitele bránil návrhem na jeho přezkoumání u Krajského soudu v Ostravě, který však jeho žalobu odmítl jako opožděně podanou, kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby, který odvíjel od doručení rozhodnutí zástupci stěžovatele. Podle stěžovatele však měl krajský soud zohlednit doručení rozhodnutí stěžovateli jako účastníkovi, ke kterému došlo dne 24.
1. 2005, v takovém případě by byla žaloba podána včas. Stěžovatel připojil vlastní interpretaci příslušných ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR, týkajících se zastupování a doručování, na základě kterých dospěl k závěru, že zákon o služebním poměru je speciálním zákonem k soudnímu řádu správnímu a občanskému soudnímu řádu, z čehož vyvodil, že žaloba byla odmítnuta chybně. Stěžovatel nesouhlasil ani s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, bližší ústavně právní argumentaci proti němu směřující však nepřipojil.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního ředitelství Policie ČR v Olomouci sp. zn. PSM-200/PK-2004 a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 48/2005. Z dodejek založených v policejním spisu vyplynulo, že rozhodnutí krajského policejního ředitele bylo dne 20. 1. 2005 doručeno právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Ivo Kráčmarovi (č.l. 3) a dne 24. 1. 2005 stěžovateli (č.l. 4). Ze soudního spisu vyplynulo, že žaloba stěžovatele byla soudu doručena dne 23. 2.
2005 a že ji krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou s odůvodněním, že podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. c) nebo d) a § 137 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o služebním poměru může policista podat u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že bylo-li žalobou napadené rozhodnutí doručeno zástupci žalobce dne 20. 1. 2005, lhůta k podání žaloby uplynula v pondělí dne 21.
2. 2005. Žaloba podaná k poštovní přepravě dne 22. 1. 2005 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil jako správné postup i právní závěry Krajského soudu v Ostravě a kasační stížnost stěžovatele zamítl. Argumentaci stěžovatele (obsahově shodnou s argumentací v ústavní stížnosti) k počátku běhu lhůty k podání žaloby označil za nesprávnou a připomněl, že zákon o služebním poměru v ustanovení § 155 odkazuje na použití zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), konkrétně ustanovení § 14 odst. 1 upravující zastoupení policisty na základě plné moci, či ustanovení § 266a odst. 1 týkající se doručování.
Nejvyšší správní soud vyložil, jak je třeba nahlížet na institut zastoupení s tím, že ke konfliktu právní úpravy nedošlo, a proto námitkám stěžovatele v tomto směru nepřisvědčil. Doručení rozhodnutí krajského policejního ředitele stěžovateli samotnému označil za právně bezvýznamné a namítané pochybnosti o okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí krajského policejního ředitele označil za hypotetické. Tvrzení stěžovatele, že mohlo být postupováno analogicky podle úpravy doručování obsažené v trestním řádu, Nejvyšší správní soud nepřijal, neboť takový postup nemá oporu v zákoně.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost proti nim směřující splňuje formální náležitosti a zda je přípustná. Stěžovatel napadl ústavní stížností jednak rozhodnutí služebních policejních funkcionářů, proti kterým se u soudu bránil návrhem na jejich přezkoumání, a jednak rozhodnutí správních soudů, podle kterých žalobu k ochraně svého práva neuplatnil ve lhůtě zákonem stanovené. Správnost či nesprávnost usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí žaloby a rozsudku Nejvyššího správní soudu o zamítnutí kasační stížnosti předurčují posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím služebních policejních funkcionářů, neboť zmeškal-li by stěžovatel lhůtu k podání žaloby, zmařil by svým postupem možnost meritorního přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, takže by z ústavně právního pohledu nečerpal procesní prostředek k ochraně svých práv.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se takovým prostředkem rozumí rovněž procesní prostředek, se kterým je spojeno zahájení soudního řízení. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je-li podaný návrh nepřípustný, soudce zpravodaj jej odmítne.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti nim směřující je zjevně neopodstatněná; ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů hodnotil jako nepřípustnou.
V projednávané věci Krajský soud v Ostravě aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení zákona o služebním poměru (§ 106 a § 137) a z jeho rozhodnutí je zřejmé, že lhůtu k podání žaloby posuzoval podle zákona o služebním poměru a odvíjel ji od data doručení rozhodnutí krajského policejního ředitele zástupci stěžovatele JUDr. Kráčmarovi. Toto rozhodnutí stvrdil Nejvyšší správní soud, který k jednotlivým kasačním námitkám stěžovatele uvedl důvody, na základě kterých je nepovažoval za správné. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně hodnotil aplikaci příslušných zákonných ustanovení krajským soudem jako chybnou, tj. argumentoval shodně, jako v kasační stížnosti, nezbývalo Ústavnímu soudu než opakovaně připomenout, že mu přezkum zákonnosti rozhodnutí v rozsahu a z hledisek, jimiž se již zabýval správní soud druhého stupně, nepřísluší.
Co se týče aplikace a interpretace zákonných ustanovení, Ústavní soud ve své dosavadní praxi mnohokráte zdůraznil, že mu aktivita na úrovni jednoduchého práva nepřísluší, a vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, dále o případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem.
V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Nesouhlas stěžovatele s aplikací a interpretací norem, o které se opírala rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, tak sám o sobě nemohl přivodit jejich (stěžovatelem navrhovanou) kasaci. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost proti nim směřující podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Verifikace rozhodnutí správních soudů soudem Ústavním pak vedla k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů, neboť zmeškal-li stěžovatel lhůtu k podání žaloby, nevyužil všech procesních prostředků k obraně svých práv, které mu právní řád poskytuje. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který vyplývá z koncepce ústavního soudnictví, neumožňuje Ústavnímu soudu zasahovat do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti je možná v rámci standardního procesního postupu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 8. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu