Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FINDIGO CZ s. r. o., sídlem Vinohradská 1597/174, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2024 č. j. 26 Co 22/2024-274 a výroku II usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 10 C 139/2020-250, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Aleny Mráčkové a Adély Mráčkové a Zlatuše Veselé, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že napadené usnesení vydal Krajský soud v Praze, což Ústavní soud, vzhledem ke kontextu ústavní stížnosti, přílohám a jinak správnou identifikaci napadeného rozhodnutí, považoval za zřejmou nesprávnost). Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vůči ní je právně neúčinných celkem 5 v žalobě specifikovaných smluv uzavřených vedlejšími účastnicemi a ručitelem dlužníka. Stěžovatelka následně vzala žalobu zcela zpět, a to z důvodu zániku vykonatelné pohledávky, neboť po podání žaloby uhradil vykonatelnou část pohledávky jiný ručitel. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení (výrok II). Zastavení řízení zavinila stěžovatelka zpětvzetím žaloby. Její zavinění je třeba posuzovat z procesního hlediska. Vedlejší účastnice svým postupem v řízení, případně hmotněprávním jednáním v průběhu řízení, nijak nezavinily, že by stěžovatelka měla následně brát žalobu zpět právě pro jejich chování. Okresní soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") změnil výši nákladů, které stěžovatelka byla povinna nahradit vedlejším účastnicím. Zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Zavinění zastavení řízení vždy spočívá v tom, že žalobce vzal návrh na zahájení řízení zpět. V § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu je upravena výjimka z tohoto pravidla, dle které žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalobce. Zda šlo o důvodně podanou žalobu, je třeba usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce ke dni rozhodování o zastavení řízení). V posuzované věci nelze uzavřít, že žaloba byla podána důvodně a že vedlejší účastnice zavinily zastavení řízení.
Důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu dány nejsou. Stěžovatelkou odkazovanými rozhodnutími Krajského soudu v Praze či Okresního soudu v Kladně, krajský soud není vázán a se závěry týkající se aplikace § 150 občanského soudního řádu v poměrech posuzované věci se neztotožnil. Na uvedeném nic nemění ani odkaz na usnesení ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2975/23
. V tomto rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že nákladové spory výjimečně dosahují intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce a zejména hodnotil, zda stěžovatelky v dané věci měly dostatek procesního prostoru pro argumentaci o důvodnosti jejich požadavku na náhradu nákladů řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že v době, kdy podávala žalobu, evidovala za ručitelem vykonatelnou pohledávku. Dluh zanikl po podání žaloby z důvodu jeho uhrazení jiným ručitelem a na věc je třeba nahlížet stejně jako na situaci, kdy např. žalobce podá žalobu o zaplacení pohledávky, přičemž až v průběhu řízení dojde k její úhradě či jinému zániku. Stěžovatelka se určení relativní neúčinnosti právního jednání domáhala i v jiných řízeních pro dluh ze stejné smlouvy o úvěru jako v právě posuzované věci. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2023 č. j. 21 Co 147/2023-212 rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, když u žádného z účastníků není možno označit zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Stejně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2023 č. j. 21 Co 219/2023-182 ve skutkově shodném řízení proti dvěma z vedlejších účastnic. Proti tomuto rozhodnutí byla podána i ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2975/23 odmítnuta. Ústavní soud se přitom v bodě 10 ztotožnil s hodnocením věci, jak ho provedl Krajský soud v Praze. Stěžovatelka je v legitimním očekávání, že soudy v obdobných věcech budou rozhodovat obdobně. Krajský soud přitom nedostál požadavkům na rozhodnutí vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583) týkajících se principu právní jistoty a z něj plynoucího principu ochrany oprávněné důvěry v právo, který v sobě implikuje efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), dále nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11, a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20
(N 57/105 SbNU 148), bod 14]. Ústavněprávního významu může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24 , bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 21].
8. V posuzované věci bylo pro obecné soudy klíčové posouzení, jaký je vztah § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, a to zejména v případě, kdy ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodů, ke kterým z pohledu hmotného práva nezavdal příčinu ani jeden z účastníků.
9. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že v případě, kdy dojde ke zpětvzetí žaloby, je nutné vycházet z § 146 odst.
2. Výchozím pravidlem tak je, že náklady platí druhému ten z účastníků, který zastavení řízení zavinil. Z uvedeného pravidla je připuštěna výjimka, pokud zpětvzetí žaloby bylo vyvoláno chováním žalovaného. Ústavní soud pochybení, které by dosahovalo dostatečné intenzity pro jeho kasační zásah, neshledal. Jak okresní, tak krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily, mezi soudy označenými rozhodnými skutečnostmi a jejich právním hodnocením je logická vazba a ani v jiných ohledech rozhodnutí nepřípustným způsobem nevybočují z ústavněprávních limitů.
10. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatelky ohledně jejího legitimního očekávání, že soudy budou posuzovat věc obdobně jako v jiných případech. Výše zmíněná zásada neznamená, že soudy jsou vázány všemi pravomocnými rozhodnutími a závěry v nich obsaženými, a to ani v případech, kdy rozhodují o skutkově totožných věcech. Svůj odlišný postup však musí dostatečně zdůvodnit a zejména v situaci, kdy během řízení vyjdou rozhodnutí s odchylnými právními závěry najevo, je tíží zvýšené argumentační břemeno.
Ostatně i ze stěžovatelkou citované judikatury neměnnost jednou vyslovených právních závěrů nevyplývá. Platí tedy, že je "nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva" (nález sp. zn. I.
ÚS 1663/16 ).
11. K námitce stěžovatelky, podle které krajský soud nerespektoval závěry obsažené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2975/23 , Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z pohledu porušení "běžné" zákonnosti nebo nesprávnosti, ale zabývá se toliko tím, zda při aplikaci práva nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), dále nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. V tomto kontextu je třeba přistupovat i k výkladu jeho rozhodnutí, zejm. tehdy, odmítl-li ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud tak v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2975/23 nehodnotil správnost či nesprávnost výkladu konkrétního ustanovení, posuzoval pouze, zda při výkladu obecné soudy nevykročily z ústavněprávních limitů. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost navíc nemají tutéž právní relevanci jako nálezy (ať už vyhovující, či zamítavé) [srov. nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14
(N 181/74 SbNU 577)].
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu