Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ondřeje Kůse, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kůsem, advokátem, sídlem Vyšehradská 420/19, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. dubna 2024 č. j. 10 Afs 286/2022 - 33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022 č. j. 18 Af 4/2022-40 a rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. prosince 2021 č. j. 8931176/21/2004-51521-111940, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho základního práva na rovné zacházení, práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že platebním výměrem ze dne 14. 10. 2021 vyměřil Finanční úřad pro hlavní město Prahu stěžovateli pokutu ve výši 69 000 Kč za neoznámení osvobozeného příjmu za rok 2020. Stěžovatel oznámení podal sice opožděně, nicméně aniž by k tomu byl vyzván, a proto finanční úřad stanovil pokutu v nejnižší možné míře, tedy podle § 38w odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 0,1 % z neoznámeného příjmu 69 mil. Kč. Stěžovatelovu žádost o prominutí této pokuty finanční úřad napadeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel totiž oznámil osvobozený příjem až 85 dnů po stanovené lhůtě, nikoli do 60 dnů od uplynutí lhůty, tudíž nenastal ospravedlnitelný důvod nesplnění povinnosti uvedený v bodu 3 části II.
3. A. pokynu GFŘ-D-28, vydaného Generálním finančním ředitelstvím. Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost. Správní soudy shodně s finančním úřadem dospěly k závěru, že daňové přiznání k dani z příjmů za rok 2020 podal stěžovatel v základní lhůtě stanovené v § 136 odst. 1 daňového řádu, proto se na něj nevztahuje odstavec 2 téhož ustanovení. To mělo vliv na výpočet, o kolik stěžovatel překročil lhůtu k oznámení příjmu. Současně finanční úřad dle správních soudů řádně posoudil důvod pro prominutí pokuty, který stěžovatel uvedl ve své žádosti jen velmi obecně.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu rovnosti, a to ve vztahu k těm daňovým subjektům, které (elektronicky) podaly daňové přiznání v řádné lhůtě před 1. 4. 2021, ve srovnání s těmi subjekty, které podaly (elektronicky) daňové přiznání v prodloužené lhůtě do 3. 5. 2021. Závěr finančního úřadu a správních soudů vede k ničím neodůvodněné nerovnosti a znevýhodňuje ty subjekty, které podaly přiznání v zákonné lhůtě. Při odlišném výkladu by stěžovatel splnil podmínky pokynu GFŘ-D-28 pro prominutí pokuty.
Stěžovatel dále (obecně) upozorňuje na specifické okolnosti jara 2021, doby vrcholící pandemie Covid-19. Důvodem, proč tak začal argumentovat "až v průběhu řízení o správní žalobě" bylo, že očekával od finančního úřadu, že k těmto skutečnostem přihlédne z úřední povinnosti. Stěžovatel též kritizuje odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu, které je spíše jen rekapitulací skutkových tvrzení a citací právních předpisů než vysvětlením použití správního uvážení. Finanční úřad ani správní soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že opožděným oznámením o osvobozených příjmech nevznikl žádný daňový nedoplatek nebo únik.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které však již dostatečně vyložily oba správní soudy. Co se týče výkladu běhu lhůt podle § 136 daňového řádu, lze odkázat na bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tam se vysvětluje, že na výklad § 136 daňového řádu je třeba nahlížet komplexně, nikoli jen optikou stěžovatelovy žádosti o prominutí pokuty. Prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání má vliv na běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně (§ 148 odst. 1 daňového řádu), pozdější podání daňového přiznání oddálí také vrácení případného přeplatku na dani (§ 155b daňového řádu). Nejde tedy o absurdní výklad, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že stěžovatel je naopak chráněn tím, že v jeho případě uplyne základní lhůta pro stanovení daně dříve, než pokud by lhůta pro podání daňového přiznání byla čtyřměsíční.
7. Nelze proto souhlasit s argumentem o porušení zásady rovného zacházení. V případě stěžovatele není relevantní žádný tzv. podezřelý důvod rozlišování uvedený či odvoditelný z čl. 3 odst. 1 Listiny, a proto bude ústavně souladná taková aplikace práva, která není projevem libovůle (obecný princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny). Stěžovatel správně odkazuje na obecnou zásadu rovnosti podle čl. 1 Listiny, pomíjí však, že v tomto případě postačí, že jím zpochybňovaný výklad zákona sleduje nějaký legitimní cíl a je s to jej dosáhnout či k jeho dosažení přispět, byť nemusí jít o řešení nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [srov. nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 87/20
(N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.), body 105 a 106, a tam uvedená judikatura]. Legitimní cíl stěžovatelem zpochybněné úpravy (či jejího výkladu) vysvětlil Ústavní soud ve shodě se správními soudy v předchozím bodě.
8. Co se týče argumentace pandemií Covid-19, Nejvyšší správní soud v bodě 11 svého rozsudku vysvětlil, že tyto námitky v řízení před městským soudem stěžovatel neuplatnil (podobně neuplatnil ani argument, že povinnost oznámit osvobozený příjem stěžovateli vznikla poprvé). Tyto námitky proto Nejvyšší správní vyhodnotil jako nepřípustné (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního). Současně vysvětlil, že nebylo povinností městského soudu se těmito otázkami zabývat, neboť soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první soudního řádu správního). Stěžovatel s touto argumentací nepolemizuje, jen opakuje, že se jeho argumenty měly správní soudy zabývat (neříká ale proč).
9. Konečně co se týče podoby odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu, již Nejvyšší správní soud v bodech 18 až 20 svého rozsudku vysvětlil, že pokutu může finanční úřad prominout i v jiných případech, než které stanoví pokyn GFŘ-D-28. Řízení o prominutí pokuty je však řízením zahájeným na návrh daňového subjektu (stěžovatele), který má povinnost nejen tvrdit důvody pro prominutí pokuty, ale tyto důvody také osvědčit. Správní soudy proto považovaly za zásadní, jaké skutečnosti uvedl stěžovatel v žádosti o prominutí pokuty. Tuto žádost stěžovatel formuloval jen velmi obecně. Nebylo proto ani možné, aby finanční úřad za stěžovatele domýšlel další důvody, proč by bylo třeba pokutu prominout. Ani na tomto závěru Ústavní soud nevidí nic neústavního.
10. Ústavně zaručená práva stěžovatele tedy porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu