Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ondřeje Friče, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2023 č. j. 6 Cmo 160/2022-1990 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. října 2022 č. j. 38 Cm 122/2015-1981, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Waterlily Pond s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 38 Cm 122/2015 v procesním postavení žalovaného a rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 6. 2022 č. j. 38 Cm 122/2015-1900 mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 6 627 041,30 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); žaloba byla co do částky ve výši 3 527 302,77 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok II.); ve zbytku rozhodl krajský soud o nákladech řízení (výroky III. až VI.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, k němuž připojil žádost o osvobození od soudního poplatku z podaného odvolání s odůvodněním, že jeho majetek je podroben exekučnímu řízení. Stěžovatel i přes opakovanou výzvu nedoložil krajskému soudu veškerou svou finanční situaci, resp. příjmy, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neposkytl soudu úplné a věrohodné údaje o svých majetkových poměrech, a tudíž mu napadeným usnesením osvobození od soudního poplatku z podaného odvolání ve výši 331 353 Kč nepřiznal.
3. Proti usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku z odvolání podal stěžovatel odvolání, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") posouzeno jako nedůvodné. Vrchní soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s argumentací krajského soudu.
4. Stěžovatel namítá zásah do svého základního práva na spravedlivé soudní řízení, neboť mu nebylo umožněno podat odvolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé, jelikož nebyl osvobozen od soudního poplatku.
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že je proti němu vedeno exekuční řízení a v současné době nemůže disponovat svým majetkem z důvodu tzv. generálního inhibitoria. Z tohoto důvodu není schopen zaplatit soudní poplatek v uváděné výši. Stěžovatel podotýká, že i kdyby v exekuci nebyl, stejně by neměl dostatek majetku k tomu, aby soudní poplatek v takové výši uhradil.
6. Stěžovatel dále namítá nedostatečnost odůvodnění, zejména usnesení krajského soudu, který sice připustil, že stěžovatel skutečně nemůže svým majetkem z důvodu exekuce disponovat, nicméně přesto není možno ho považovat za nemajetného, když zejména vlastní několik nemovitostí.
7. Stěžovatel uzavírá, že jistě není účelem exekuce zkrátit osobu v exekuci na jejím základním právu na spravedlivý proces, a to zejména v případě, kdy je možno se bránit rozhodnutí soudu I. stupně odvoláním. Nepřiznáním osvobození od soudního poplatku se totiž pouze prohlubují dluhy, což dále zhoršuje postavení těchto osob.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do působnosti obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275), ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02 , ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 249/03 , ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03 , ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 a ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06 ). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení ze dne 10.
1. 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12 a ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 4029/13 ). Osvobození od soudních poplatků může být přiznáno fyzické či právnické osobě na její žádost. Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
12. V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel své majetkové poměry věrohodně neprokázal. Ústavní soud tak aprobuje úvahy soudů, že nelze především uvěřit tvrzení stěžovatele, že jako ředitel obchodní společnosti v Londýně pobírá v hotovosti plat ve výši přibližně 30 000 Kč měsíčně (byť k tomu předložil své výplatní pásky), což má pokrývat jeho životní náklady v cizině a z tohoto platu hradí ještě výživné na nezletilé dítě ve výši 8 000 Kč měsíčně. Bankovní účet údajně v cizině zřízen nemá. Ústavní soud tak konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné nedostatky z hlediska odůvodnění, naopak se logicky vypořádávají s důkazní situací. Ústavní soud nahlíží napadená rozhodnutí jako vnitřně konzistentní, řádně odůvodněná a prostá svévole.
13. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu