Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti evropskému zatýkacímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2024 sp. zn. 48 T 8/2020, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedm a půl roku a vyzván k nástupu do výkonu trestu. Následně byl vydán napadený evropský zatýkací rozkaz (dále jen "rozkaz") k dodání do výkonu tohoto trestu.
3. Stěžovatel uvádí, že v rozkazu jsou uvedeny nesprávné údaje. Za prvé po zápočtu vazby mu zbývá vykonat 66 měsíců trestu, avšak v rozkazu je uveden údaj 2112 dní (tedy 70,4 měsíců). Za druhé, v rozkazu je zatrženo, že žádaná osoba se nezúčastnila jednání, ve kterém byl vydán rozsudek, jenž má být vykonán, avšak o jednání věděla, jednání proběhlo na její žádost, a zúčastnil se ho její zástupce. Ve skutečnosti však stěžovatel o konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022, na kterém byl vyhlášen rozsudek, nevěděl. Došlo totiž k tomu, že dne 5. 10. 2022 se konalo hlavní líčení, na jehož konci soud rozhodl o přerušení hlavního líčení do dne 10. 10. 2022 za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, ovšem z líčení 5. 10. 2022 se stěžovatel omluvil, a tedy sdělení této informace o termínu 10. 10. 2022 nebyl přítomen.
4. Stěžovatel též upozorňuje, že mu byl uložen trest vyhoštění. Vydáním rozkazu je nucen uložený trest vyhoštění porušit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Co se týče problematiky přípustnosti ústavní stížnosti, v dosavadní judikatuře Ústavního soudu k ní není přistupováno jednotně. V některých případech byly ústavní stížnosti směřující proti evropským zatýkacím rozkazům a obdobným rozhodnutím posouzeny jako nepřípustné (např. usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 276/15 , ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1109/20 , ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 249/21 , ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1551/21 a ze dne 9. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1211/23 ). Ústavní soud nicméně považoval na nutné následovat nález ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3290/22 , ve kterém byla otázka přípustnosti posouzena opačně.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , bod 28, či ze dne 8.
12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud považuje za rozhodující, že stěžovatel nijak nezpochybňuje naplnění základních předpokladů pro vydání rozkazu, včetně existence pravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody, který má být vykonán. Ústavní soud sám v tomto neshledal nic neústavního.
9. Stěžovatel rozporuje pouze přesnost některých dílčích údajů uvedených v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud ovšem není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní. Ústavní soud proto detailně nezkoumal stěžovatelem tvrzené nepřesnosti ve znění rozkazu, neboť i kdyby existovaly, nešlo by o pochybení natolik velké intenzity, aby mohlo být důvodem k jeho zásahu, když se nijak nedotýká podstaty daného příkazu.
10. Tím, že byl rozkaz vydán, či jeho realizací a dodáním stěžovatele do výkonu trestu, samozřejmě není nijak porušován uložený trest vyhoštění. Vyhoštění znemožňuje osobám pobyt na svobodě, nikoliv ve výkonu trestu odnětí svobody.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu