Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025 sp. zn. 7 To 90/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že ve stěžovatelově věci bylo zahájeno trestní stíhání rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), která však poté, co vyloučila, že by mezi podezřelými byl i příslušník Policie České republiky, případ postoupila příslušnému policejnímu orgánu. Dozorující státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") poté věc usnesením ze dne 23. 8. 2023 č. j. 3 ZN 3997/2023-13 podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), příslušnému policejnímu orgánu odňal a delegoval ji zpět GIBS.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. 3 T 6/2025 rozhodl, že tento postup je nesprávný, a proto podle § 314c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
4. O stížnosti státního zástupce obvodního státního zastupitelství rozhodoval Městský soud v Praze, který napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí, dovolává se porušení svých shora uvedených základních práv a navrhuje jeho zrušení. Namítá, že zahájení jeho trestního stíhání z rozhodnutí GIBS bylo nezákonné, resp. protiústavní.
6. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů ochrany základních práv.
8. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 ). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, ještě nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ).
9. V nyní posuzované věci trestní řízení pokračuje před obvodním soudem, nebylo o něm meritorně rozhodnuto a v takových případech je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná. Případné protiústavní procesní vady namítané stěžovatelem lze napravit zákonem předvídaným způsobem v rámci samotného řízení před obecnými soudy, včetně využití příslušných opravných prostředků.
10. Ústavní soud doplňuje, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním názorem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, včetně judikatury nálezové (srov. výše), z logiky věci nezakládá důvodnost (či přípustnost) ústavní stížnosti. Konečně, dovozuje-li stěžovatel přípustnost ústavní stížnosti z § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, lze uvést, že jde o výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. např. nález ze dne 13.
3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 ). Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, v nichž existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 ). Tento kvalifikovaný přesah vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že se v podobné situaci jako stěžovatel snad mohou někdy ocitnout další osoby, resp. skutečnost, že stěžovatelovo trestní stíhání údajně poutá mediální zájem, sama o sobě neodůvodňuje použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 4.
12. 2018 sp. zn. III. ÚS 3247/18 , bod 11).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka