Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Lupandina, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 650/2024-340, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jana Lupandina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován vedlejším účastníkem (svým otcem) o náhradu škody ve výši 240 000 Kč. Škoda měla vzniknout tím, že stěžovatel neoprávněně zlikvidoval 20 000 kusů chovných šneků, které si vedlejší účastník u něj uskladnil. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 12. 2022 č. j. 9 C 435/2021-145 žalobu zamítl. Dokazováním se totiž nepodařilo prokázat, že se v rozhodném období šneci nacházeli v chladící místnosti u stěžovatele, ani že stěžovatel šneky skutečně zlikvidoval.
Vedlejší účastník se však proti tomuto rozsudku odvolal a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2023 č. j. 25 Co 178/2023-304 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl. Krajský soud doplnil dokazování především o některé svědecké výpovědi, z nichž dovodil, že vedlejší účastník skutečně umístil šneky do chladící místnosti v nemovitosti stěžovatele, a především, že stěžovatel následně šneky "někdy v průběhu ledna 2021" vyhodil či jinak zlikvidoval.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel sice zpochybnil právní závěr krajského soudu, avšak učinil tak za užití argumentace založené výhradně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Podle Nejvyššího soudu tak stěžovatel nenaplnil předpoklady přípustnosti. Stěžovatelem tvrzené vady řízení by přitom Nejvyšší soud mohl přezkoumávat pouze, pokud by dovolání bylo přípustné. K procesním aspektům věci se však Nejvyšší soud vyjádřil v bodech 8 a 9, kde se věnoval namítané překvapivosti rozhodnutí krajského soudu a porušení principu neúplné apelace, související s dokazováním u krajského soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nepolemizoval se skutkovými závěry, jak uvedl Nejvyšší soud, ale se způsobem, jak k nim krajský soud dospěl. V dovolání stěžovatel předestřel otázky procesního práva, které byly vyřešeny v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud nebyl oprávněn dovolání odmítnout pouze s poukazem na skutečnost, že vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že dovolání řádně neprojednal.
Dále stěžovatel poukazuje na překvapivost rozsudku krajského soudu. Uvádí, že rozsudek je "naprosto překvapivý a účelově vydaný v jeho neprospěch". Z důkazů provedených před okresním soudem krajský soud dovodil opačné závěry, aniž by tyto důkazy provedl znovu a aniž by umožnil stěžovateli se k nim vyjádřit. To se týká především e-mailové komunikace a videozáznamu. Ústavní stížnost též obsahuje vícero odkazů na judikaturu Ústavního soudu, ze které podle stěžovatele mj. plyne, že hodlá-li odvolací soud přijmout opačný skutkový závěr, než soud prvního stupně, musí na to stěžovatele upozornit.
Konečně je namítán také "extrémní rozpor ve skutkových zjištěních". Protiprávní jednání, tedy zlikvidování chovných šneků, podle stěžovatele z žádného důkazu neplyne.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Byť je ústavní stížnost poměrně obsáhlá, ve své podstatě představuje pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními krajského soudu, a to navíc za situace, kdy stěžovatel toto rozhodnutí nenapadá. Ústavní soud přitom k přehodnocování důkazů provedených v řízení před obecnými soudy není povolán. Toho si je ostatně stěžovatel vědom, sám na to v ústavní stížnosti upozorňuje.
7. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání jako nepřípustné v souladu s ústavním pořádkem [srov. stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 43]. Stěžovatel sice v dovolání odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, týkající se především překvapivých rozhodnutí, Nejvyšší soud však dospěl ke správnému závěru, že od této judikatury se krajský soud neodchýlil. Není porušením základních práv stěžovatele (odepřením práva na přístup k soudu), že toto posouzení provedl Nejvyšší soud "v režimu" před naplněním předpokladů přípustnosti. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud tvrzené vady řízení odmítl zkoumat, pomíjí, že se jim Nejvyšší soud v bodě 8 a 9 napadeného rozhodnutí věnoval.
8. Závěry Nejvyššího soudu nejsou ani nijak ústavně problematické. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud z již dříve provedených důkazů dovodil opačné závěry, tyto důkazy však znovu neprovedl. Tato základní námitka je nepravdivá. Krajský soud totiž z e-mailové komunikace dovodil totožné závěry jako okresní soud: stěžovatel sdělil vedlejšímu účastníkovi, že vyhodil obsah chladírny (bod 14 rozsudku okresního soudu a bod 5 rozsudku krajského soudu). To bylo od počátku nesporné. Spor byl o to, co v daný okamžik chladírna obsahovala: zda již jen prázdné bedýnky a zbytky šneků, jak tvrdí stěžovatel, anebo šneky v hodnotě 240 000 Kč, jak tvrdil vedlejší účastník. Právě k prokázání toho, co bylo obsahem chladírny v rozhodné době, provedl krajský soud nové dokazování výslechy svědků. A na základě těchto výslechů dospěl krajský soud k závěru odlišnému od okresního soudu, totiž že se šneci v rozhodný moment nacházeli v chladírně (bod 14 rozsudku krajského soudu).
9. Byly to tedy nově provedené výslechy svědků, které zvrátily rozhodnutí ve věci. K těm se však stěžovatel měl možnost vyjádřit a ostatně ani netvrdí opak. E-mailovou komunikaci, kterou krajský soud již znovu jako důkaz neprovedl, hodnotil krajský soud shodně jako okresní soud. Proto k zopakování tohoto důkazu nebyl důvod. Co se týče sporného důkazu videozáznamem (u něhož stěžovatel namítal porušení principu neúplné apelace), použil jej krajský soud jako podpůrný důkaz, což výslovně uvedl v bodě 14 odůvodnění a upozornil na to též Nejvyšší soud. I bez důkazu videozáznamem by závěr o skutkovém stavu byl dostatečně odůvodněn (blíže bod 9 napadeného usnesení).
10. Lze tedy souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že z hlediska ústavněprávního rozhodnutí krajského soudu není překvapivé a není ani rozporné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, týkající se přehodnocování důkazů před soudem druhého stupně [srov. např. nález ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21 , body 21 násl.]. Stěžovatel měl možnost účinně argumentovat ke všem základním otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí krajského soudu spočívalo [srov. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Jednoduše řečeno, stěžovatel měl možnost reagovat na odlišný vývoj dokazování před krajským soudem.
11. Stěžovateli lze přisvědčit jen v tom, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v bodě 12 lze skutečně chápat tak, že snad měl stěžovatel v dovolání argumentovat proti hypotetickým právním hodnocením, na kterých rozhodnutí krajského soudu nebylo založeno. Nejvyšší soud totiž stěžovateli vytkl, že v dovolání nechal bez povšimnutí porušení prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. Rozsudek krajského soudu ale stojí na porušení povinnosti ve smyslu § 2910 občanského zákoníku, nikoli prevenční povinnosti. Usnesení Nejvyššího soudu však není na tomto závěru věcně postaveno. Jedná se o argument podpůrný a okrajový, dovolání by bylo odmítnuto i bez této argumentační pasáže. Proto tento dílčí nedostatek odůvodnění nevede k neústavnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se proto ani nemusel zabývat vztahem § 2900 a § 2910 občanského zákoníku.
12. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu