Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Páska, Ph.D., zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2023 č. j. 20 Cdo 388/2023-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího Pexy a Márie Sabanošové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku (pozn. stěžovatelem opakovaně nesprávně označovanému jako "usnesení") Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud) domáhal vypořádání společného jmění manželů (vedlejších účastníků jako bývalých manželů) tak, že vedlejší účastnici bude uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 22 116 915 Kč. Zaniklé společné jmění manželů mělo být podle stěžovatelovy žaloby vypořádáno pouze ohledně povinnosti vedlejší účastnice nahradit to, co bylo ze společného jmění manželů vynaloženo na její osobní majetek. Aktivní věcnou legitimaci stěžovatel odvozoval z § 312 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí, že jednání potřebná k uplatnění práva, která přísluší podle zvláštních právních předpisů povinnému, provádí místo povinného oprávněný. Stěžovatel je v jiném soudním řízení (respektive v exekučním řízení) oprávněným vůči vedlejšímu účastníkovi a toto řízení je vedeno na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 1. 11. 2018. Vedlejší účastnice po rozvodu manželství s vedlejším účastníkem prodala v roce 2021 specifikovaný majetek. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel k podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů vedlejších účastníků není aktivně věcně legitimován, neboť z § 765 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je zřejmé, že takový návrh může podat jen jeden z bývalých manželů. Navíc právo navrhnout vypořádání není právem na plnění a neodpovídá mu žádný dluh. Stěžovatelův odkaz na § 312 odst. 2 poslední věta občanského soudního řádu není přiléhavý, jelikož toto ustanovení směřuje k uplatnění již přiznané pohledávky, nikoliv k jednání vedoucímu teprve k vytvoření pohledávky. Nadto obvodní soud ve svém rozhodnutí poznamenal, že vypořádání společného jmění manželů se musí vždy týkat konkrétních položek takového jmění, ty však stěžovatel v žalobě nespecifikuje. Z těchto důvodů obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2022 č. j. 33 C 45/2022-102 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2022 č. j. 58 Co 345/2022-172 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění se městský soud ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, že stěžovatel není k podání předmětné žaloby aktivně věcně legitimován, a neshledal, že by v řízení vyvolaném stěžovatelem byl dán základ jeho pohledávky.
4. Následné dovolání stěžovatele směřující proti II. a III. výroku rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, dovolání proti I. výroku rozsudku městského soudu Nejvyšší soud zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (III. a IV. výrok). Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti I. výroku rozsudku městského soudu je přípustné, neboť tento rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda je oprávněný aktivně věcně legitimován podle § 312 odst. 2 poslední věty občanského soudního řádu k podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů podle § 765 odst. 2 občanského zákoníku namísto povinného, kterážto otázka nebyla doposud v jeho rozhodovací praxi řešena, avšak není důvodné.
S odkazem na § 312 občanského soudního řádu Nejvyšší soud poznamenal, že přikázáním jiné peněžité pohledávky vzniká oprávněnému - při splnění všech zákonných podmínek - k pohledávce povinného za jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (tj. poddlužníkovi), a to až do výše vymáhané pohledávky proti povinnému, včetně jejího příslušenství. Do závazkového vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem tedy právní úprava prostřednictvím úkojného práva zasahuje tak, že oprávněnému (nevyplatí-li poddlužník pohledávku řádně a včas) přiznává aktivní legitimaci k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníkovi vyplacení přikázané pohledávky.
Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že poddlužnická žaloba je důvodná jen tehdy, měl-li by žalovaný povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Pouhá právní skutečnost, že manželství vedlejších účastníků bylo rozvedeno, žádný právní základ pohledávky z titulu vypořádání společného jmění manželů bez dalšího nekonstituuje. Závěry, z nichž vychází rozsudek městského soudu, jsou podle Nejvyššího soudu správné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje, že se domáhal částečného vypořádání společného jmění vedlejších účastníků, a to pokud šlo o náhradu toho, co bylo z jejich společného jmění vynaloženo na výlučný majetek vedlejší účastnice. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel je oprávněným v exekučním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi jako povinnému. Vedlejší účastník ke škodě stěžovatele neuplatnil pohledávku, která by mu vznikla na základě vypořádání společného jmění. Neuplatňuje-li za této situace vedlejší účastník účelově svou pohledávku, aby exekuci ve prospěch stěžovatele zmařil, může stěžovatel jako oprávněný v exekučním řízení učinit potřebná jednání k uplatnění takového práva namísto vedlejšího účastníka. S tímto výkladem se obvodní soud neztotožnil, neboť uzavřel, že k podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů je aktivně legitimován toliko bývalý manžel, a městský soud se zjevně s tímto právním názorem ztotožnil. Vedlejší účastníci se podle stěžovatele snaží nevypořádané společné jmění vyprázdnit. Výkladem § 312 odst. 2 poslední věty občanského soudního řádu, který zastávají obecné soudy, podle stěžovatele dochází k tomu, že mu nejsou poskytnuty žádné právní nástroje k ochraně jeho práv, byť se choval dostatečně bděle. Ač stěžovatel uznává, že odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je sofistikované a za jiných okolností by se s výkladem Nejvyššího soudu ztotožnil, v daném případě tak učinit nemůže, protože mu Nejvyšší soud nenabídl žádnou procesní cestu, jak by mohl chránit svá práva.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (správních) soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovou vadu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) vyšly ze zjištění, že při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky lze postupovat podle § 312 odst. 2 poslední věty občanského soudního řádu až tehdy, svědčí-li povinnému skutečně nějaké právo. Tato podmínka však ve stěžovatelově věci nebyla splněna, neboť vedlejší účastník nepodal podle § 765 odst. 2 občanského zákoníku návrh na vypořádání majetkových práv a povinností rozvedených manželů. Oprávněný na základě § 312 odst. 2 poslední věty občanského soudního řádu získává toliko zvláštní procesní legitimaci k uplatnění práv, která by jinak svědčila povinnému, ale tato aktivní legitimace se týká uplatnění již existujících práv, což zjevně nenastalo ve stěžovatelově věci. Výklad obecných soudů je ústavně souladný, a proto nelze přijmout stěžovatelovu představu o rozšiřujícím výkladu tohoto ustanovení.
9. Stěžovatel připouští, že by se s takovým výkladem § 312 odst. 2 poslední věty občanského soudního řádu a jeho použitím ztotožnil, existovala-li by jiná možnost jeho eventuální procesní obrany proti postupu vedlejších účastníků. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, zda využil některé z právních prostředků proti dispozicím s předmětem společného jmění manželů (např. proti prodeji majetku vedlejší účastnicí).
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu