Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2019 č. j. 1 As 388/2018-33 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2018 č. j. 25 A 60/2018-23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z napadených rozhodnutí a dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen "správní orgán", případně "žalovaný") usneseními ze dne 29. 5. 2015 a ze dne 1. 6. 2015 zastavil řízení o umístění stavby rodinného domu a dalších staveb na specifikovaných pozemcích v k. ú. N. Žádosti stěžovatelky o opravu zřejmých nesprávností v písemných vyhotoveních usnesení správní orgán vyhověl jen zčásti opravnými usneseními ze dne 16. 2. 2018 (zn. MUFO 6193/2018 a zn. MUFO 6194/2018) a ve sděleních ze dne 16. 2. 2018 (zn. MUFO 6197/2018 a zn. MUFO 6196/2018) jí vysvětlil, proč vytknuté nesprávnosti v některých bodech neakceptoval a neopravil je. Stěžovatelka podala proti sdělením správního orgánu odvolání, které správní orgán posoudil podle jejich obsahu jako žádosti o přezkoumání, neboť odvolání nesměřovala proti rozhodnutím, ale proti neformálnímu úkonu - sdělením ve formě průvodního dopisu. S takovým postupem správního orgánu stěžovatelka nesouhlasila a obrátila se na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") s návrhem na učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Krajský úřad přezkoumal postup správního orgánu a potvrdil jej jako správný. Stěžovatelčinu žalobu, označenou jako "žaloba proti nečinnosti správního orgánu", krajský soud posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s odůvodněním, že stěžovatelka nebrojila proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí či osvědčení ve věci samé, ale domáhala se, aby žalovanému byla mj. uložena povinnost předat její podání jako odvolání nadřízenému orgánu. Uložení takové povinnosti § 79 odst. 1 s. ř. s. neumožňuje.
3. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Ke stížním námitkám uvedl, že žaloba byla výslovně označena jako žaloba proti nečinnosti správního orgánu, mezi označením žaloby, jejím odůvodněním a navrženým petitem nebyl žádný rozpor, a proto nebyl žádný důvod usuzovat, že stěžovatelka snad hodlala žalobou brojit proti nezákonnému zásahu žalovaného správního orgánu; krajský soud nebyl povinen poučovat stěžovatelku o tom, jaký žalobní typ bylo namístě v dané věci zvolit.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na tvrzení, že její odvolání proti sdělením správního orgánu měla být předána nadřízenému (odvolacímu) orgánu a vyjádřila přesvědčení, že ve spojení s petitem žaloby podané dne 30. 6. 2018 představovala její žádost ke krajskému úřadu ("předat odvolání proti sdělením správního orgánu odvolacímu orgánu") prostředek ochrany proti nečinnosti ve smyslu § 85 s. ř. s. k podání zásahové žaloby, a nikoliv žaloby proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s., jak dovodil Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že žalobu odmítl, aniž by se pokusil případné nesrozumitelnosti objasnit.
5. Stěžovatelka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem s tím, aby k jejich náhradě byl zavázán žalovaný.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Takové pochybení však v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal.
9. K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, resp. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, Ústavní soud předesílá, že tato práva jsou realizována tak, že ve spojení s příslušným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Je rovněž třeba mít na paměti, že práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny se lze domáhat pouze zákonem stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 4 Listiny).
10. Shora uvedené je významné v posuzované věci potud, že stěžovatelka vyvozovala porušení práva na soudní ochranu ze skutečnosti, že krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou, aniž by se zabýval její podstatou. Z ústavněprávního hlediska však může být posouzeno pouze to, zda učiněná zjištění správního soudu mají dostatečnou a racionální základnu, zda jeho právní závěr není s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí či jiným pochybením, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
11. Posoudit podmínky řízení, tj. i přípustnost tzv. nečinnostní žaloby, je zcela v pravomoci správního soudu. Ústavní soud ověřil, že závěr krajského soudu o tom, jaký typ žaloby stěžovatelka uplatnila, stejně jako závěr o její nepřípustnosti, se odvíjel od posouzení žalobního petitu a posouzení, zda povinnost, jejíhož uložení se stěžovatelka domáhala, odpovídá povinnostem, které je správní soud oprávněn podle § 79 s. ř. s. uložit správnímu orgánu. Správnost postupu krajského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud, který se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně podrobným a srozumitelným způsobem vyjádřil ke kasačním námitkám stěžovatelky, zopakoval, že krajský soud neměl pochyb o tom, čeho se žalobou domáhala, a konstatoval, že bylo výlučně v její dispozici, jak vymezí předmět řízení.
12. Ústavní soud po zjištění, že odmítnutí žaloby a zamítnutí kasační stížnosti byla učiněna v souladu s požadavky kladenými na rozhodování obecných soudů a za současného dodržení výkladových pravidel s ústavní relevancí, tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nepřisvědčil. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory správních soudů obou stupňů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
13. Stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jejímu návrhu nevyhověl, neboť podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám; pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka nevysvětlila, v čemž spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, a Ústavní soud k takovému postupu žádný důvod neshledal.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu