Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 Co 355/2010 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 8 EC 116/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Se závěry obecných soudů se stěžovatel neztotožnil, neboť obecné soudy aplikovaly na jeho případ ustanovení § 150 příp. § 151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel ve svém návrhu rozebírá relativně obšírně podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 a § 151 o. s. ř., načež dospívá, a to i s ohledem na relevantní judikaturu, k závěru, že v projednávaném případě nebyly tyto podmínky splněny. V souvislosti s projednávaným případem pak poukazuje též na skutečnost, že mu odvolacím soudem nebyl dán procesní prostor pro uplatnění právní argumentace za situace, kdy se soud rozhodl změnit nákladový výrok nalézacího soudu v jeho neprospěch.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 109/03
,
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
, Sb. n. u., sv. 15, str. 17,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou ta skutečnost, že náklady řízení, jejichž přiznání se stěžovatelka domáhá, jsou v rozhodovací praxi Ústavního soudu považovány za bagatelní (srov. usnesení
sp. zn. III.ÚS 236/08
, dostupné v el. formě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o bagatelních částkách není již z kvantitativního hlediska zpravidla schopno představovat porušení základních práv a svobod (viz též usnesení
sp. zn. I. ÚS 1023/08
,
sp. zn. II. ÚS 225/08
,
sp. zn. II. ÚS 142/08
, dostupné tamtéž) a Ústavní soud takové ústavní stížnosti odmítá jako zjevně neopodstatněné. Stejný závěr proto přijal i v projednávané věci.
Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu