Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, hostujícím evropským advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín - Opatová, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem V Grni 759, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 29 Cdo 2242/2018-254, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Miloslavy Horské, sídlem Velkopavlovická 25, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., sídlem Za Drahou 4239/2, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, především pak jeho právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2017 č. j. 43 C 227/2014-110 bylo v řízení o žalobě obchodní společnosti REALITY - X24 CZ s. r. o. proti vedlejší účastnici o náhradu škody ve výši 159 957 100 Kč rozhodnuto, že se řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavuje, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele (jako procesního nástupce žalobkyně) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 11. 2017 č. j. 44 Co 606/2017-226 usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V něm stěžovatel argumentoval tím, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a také že byl vůči němu podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, a proto je od této povinnosti podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozen. Uvedený soud však dospěl k závěru, že toto osvobození náleží dlužníkovi s dispozičním oprávněním až od okamžiku, kdy insolvenční soud zjistil jeho úpadek; z tohoto důvodu již neřešil, zda je možné se takového osvobození vůbec dovolat s ohledem na stav řízení (kdy k návrhu původní žalobkyně bylo o procesním nástupnictví rozhodnuto až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na osvobození od placení soudních poplatků), který procesní nástupce (stěžovatel) musí přijmout [§ 107 odst. 4 ve spojení s § 107a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Dospěl totiž k závěru, že dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení není přípustné podle § 237 o. s. ř. a proti rozhodnutí o nákladech řízení je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou (R 97/2018) a že z rámce daného závěru věc nevybočuje ani tím, že předběžným opatřením byl stěžovatel omezen v nakládání s ostatním (jiným než nemovitým) majetkem mimo rámec obvyklého hospodaření tak, že toto nakládání vyžaduje předchozí souhlas ustanoveného předběžného správce.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že důvody uvedené krajským soudem a dovolacím soudem jsou nesprávné, arbitrární a nezákonné, a jejich rozhodnutí proto vycházejí z nesprávného posouzení věci, a dále vyvozuje, že pokud se obecné soudy jeho žalobou věcně nezabývaly (když řízení zastavily), odňaly mu možnost projednat věc před soudem. S poukazem na výše označený judikát argumentuje (argumentum a contrario) tak, že v případě insolvenčního řízení, které bylo iniciováno věřitelským návrhem a současně bylo vydáno předběžné opatření omezující či zcela vylučující právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, je třeba řízení o pohledávce vymáhané dlužníkem pro účely aplikace § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích označit za řízení o nároku, který se týká majetku patřícího do majetkové podstaty nebo který má být uspokojen z tohoto majetku. K osvobození od soudního poplatku zákonodárce neklade žádnou další podmínku, kterou by bylo třeba splnit. Není třeba ani žádat předběžného správce o souhlas k úhradě soudního poplatku nebo sdělit soudu, že není schopen poplatek zaplatit, protože mu v tom brání předběžné opatření. Stěžovatel má za to, že náležitě označil relevantní okolnosti, které odůvodňují aplikovat výše uvedené ustanovení, uvedl spisovou značku identifikující příslušné insolvenční řízení, přičemž informace o vydání předběžného opatření je obsažena ve veřejně dostupném registru.
6. Dle stěžovatele smyslem dané zákonné úpravy je předcházet likvidaci dlužníka v případě, že takové řešení jeho majetkové situace není vzhledem k původním okolnostem nezbytné. Odpovědnost za možnost využití sanačních nástrojů nabízených insolvenčním zákonem je přenesena i na samotného dlužníka, kterému se nemají bez závažného důvodu klást překážky k jeho využití. K tomu stěžovatel dodává, že nejde o tendenčně podaný věřitelský návrh s cílem bezplatného uplatňování nároků před soudem, a tvrdí, že délka insolvenčního řízení má vliv na stav majetkových aktiv, kdy nelze očekávat jejich zvětšování a následně možnost úhrady soudního poplatku za podanou žalobu. Nejvyšší soud svou činností dotvářel další podmínky pro osvobození od soudních poplatků nad rámec hypotézy právní normy obsažené ve výše uvedeném ustanovení, jestliže konstatoval, že (stěžovatel) nepožádal o souhlas k úhradě soudního poplatku nebo nesdělil, že není schopen poplatek zaplatit.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, tedy podústavní právo, přičemž s poukazem na § 205 odst. 2 insolvenčního zákona, resp. na argumentaci obsaženou v judikátu R 97/2018 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2055/2015) vyvozuje, že osvobození od soudních poplatků se uplatní také, omezil-li insolvenční soud dlužníka na právu nakládat s majetkem předběžným opatřením.
V prvé řadě nelze pominout, že uvedený judikát se netýkal situace, kdy by v insolvenčním řízení bylo vydáno předběžné opatření, kterým by "insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem", přičemž Nejvyšší soud zde řešil otázku, zda dlužník s dispozičními oprávněními byl od placení soudních poplatků osvobozen již od podání insolvenčního návrhu anebo až od okamžiku, kdy byl zjištěn jeho úpadek, načež vysvětlil, proč je třeba se přiklonit ke druhé možnosti.
10. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud podpůrně argumentoval i § 205 odst. 2 insolvenčního zákona, k čemuž Ústavní soud podotýká, že není zcela zřejmé, z jakého důvodu tak učinil. Ustanovení § 205 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona stanovuje, jaký majetek náleží do majetkové podstaty dlužníka, přičemž rozhodný okamžik určuje rozdílně pro situaci, kdy insolvenční návrh podává dlužník a kdy věřitel; v prvním případě má jít o okamžik, "kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení", ve druhém pak "kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku", eventuálně ještě dříve, tj. "kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem".
Přitom v tehdy posuzované věci byl insolvenční návrh podán samotným dlužníkem, z čehož plyne, že majetková podstata zahrnovala (resp. by měla zahrnovat v případě, že by následně byl zjištěn úpadek) mj. majetek, který dlužníkovi patřil v okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Měl-li tedy Nejvyšší soud na mysli, že pro řešení dané otázky [tedy zda jde o řízení o nároku, který se týká "majetku patřícího do majetkové podstaty" nebo který "má být uspokojen z tohoto majetku" ve smyslu § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích] jsou určující pravidla stanovená v § 205 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, pak by došlo k určité kolizi s jeho právním závěrem, že za rozhodný je nutno považovat okamžik zjištění úpadku (hrozícího úpadku).
11. Jak již ale bylo výše zmíněno, šlo jen o podpůrný argument. Nejvyšší soud vycházel především z toho, že smyslem a účelem zákona o soudních poplatcích (resp. jeho novelizací) bylo přiznat osvobození od soudních poplatků nejen insolvenčnímu správci, ale (později) i dlužníkovi s dispozičním oprávněním, a dále logickým výkladem - postaveným na úvaze, že v daném případě není rozumného důvodu rozlišovat mezi pozicí insolvenčního správce (který byl do funkce "instalován" až v souvislosti se zjištěným úpadkem) a dlužníka - dospěl k závěru, že osvobození nutno oběma přiznat ke stejnému okamžiku, tj. až kdy byl zjištěn (hrozící) úpadek.
V tomto směru stěžovatel argumentaci Nejvyššího soudu nijak nezpochybňuje, a proto se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda s ohledem na rozdíl ve skutkových okolnostech (spočívající především v tom, že ve věci nyní posuzované podal insolvenční návrh věřitel a v insolvenčním řízení bylo vydáno zmíněné předběžné opatření) nelze považovat odkaz obecných soudů na daný judikát a navazující závěry Nejvyššího soudu obsažené v napadeném usnesení za zjevně nepřiměřené, tedy za takové, které by vybočovaly z ústavněprávních mezí výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
12. Ani v tomto bodě však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Vychází z toho, že teprve zjištěním úpadku je zřejmé (na jisto postaveno), jaká je skutečná majetková situace dlužníka, a tedy že by bylo v podstatě nadbytečné, resp. v rozporu s principem hospodárnosti řízení v každém jednotlivém případě zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Z hlediska ústavně zaručeného práva na přístup k soudu je podstatné, že tam, kde po zahájení insolvenčního řízení dlužníkům jejich poměry brání hradit soudní poplatky, mají možnost požádat soud, aby je od placení osvobodil, případně - jak lze vyvodit z napadeného usnesení - domáhat se postupu podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, jestliže žádají předběžného správce o udělení souhlasu s nakládáním s majetkem, který by měl patřit do majetkové podstaty; posledně uvedená situace v posuzované věci ale nenastala, resp. stěžovatel toto netvrdil.
Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že stanovil podmínky pro osvobození od soudních poplatků nad rámec ustanovení § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, pak uvedený soud dle všeho mínil vyjádřit totéž co Ústavní soud, a stěžovatelem nastíněný stav tak vůbec nevznikl.
13. Jelikož rozhodnutí soudu o zastavení řízení stěžovatel zpochybňuje (jen) tím, že byl ex lege osvobozen od poplatkové povinnosti, není třeba se zabývat otázkou přijetí stavu řízení procesním nástupcem, jejíž řešení nastínil už odvolací soud, stejně tak by bylo nadbytečné vyjadřovat se k argumentu stěžovatele, že z jeho strany nejde o zneužití práva, kteroužto otázku řešil odvolací soud v usnesení ze dne 7. 8. 2017 č. j. 44 Co 325/2017-200 (řízení o žádosti původní žalobkyně o osvobození od soudního poplatku), nicméně ani zde by prima facie nemohl Ústavní soud tomuto soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť své závěry řádně zdůvodnil.
14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu