Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mahoussi Josline Angele Aza - Gnandji Houenouho, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2473/40, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2024 č. j. 18 Co 278/2021-636, 18 Co 280/2023 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 11. října 2023 č. j. 8 C 156/2013-601, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Mgr. Josué Tchaou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 10, čl. 11, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených rozhodnutí, se podává, že předmětem řízení byl návrh stěžovatelky na určení výživného manželky za dobu trvání manželství.
3. Po skutkové stránce vycházely obecné soudy ze zjištění, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 19. 9. 2007 manželství v Cotonou v Beninské republice, dne 26. 8. 2008 se manželům narodil syn (nyní v péči vedlejšího účastníka), v roce 2011 odjela stěžovatelka s vedlejším účastníkem z České republiky zpět do Beninské republiky (jejíž je státní občankou, stejně jako vedlejší účastník, který je současně i občanem České republiky), kde již zůstala a vedlejší účastník odjel zpět do České republiky. Stěžovatelka se do České republiky vrátila v září 2012. Vedlejší účastník podal v Beninské republice dne 30. 11. 2012 návrh na rozvod manželství; o rozvodu rozhodl Soud prvního stupně první třídy v Cotonou, Beninská republika, rozsudkem ze dne 10. 6. 2016. Rozvod manželství tímto rozsudkem byl pro území České republiky uznán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 28 Ncu 110/2017-11, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2017. Již dříve bylo stěžovatelce přiznáno výživné za dobu od 26. 3. 2013 do 10. 7. 2016.
4. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") napadeným (doplňujícím) rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o výživné manželky za období od 11. 7. 2016 do října 2017 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Konstatoval, že stěžovatelka a vedlejší účastník byli manželi v době od podání žaloby dne 26. 3. 2013 do 10. 7. 2016. Okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu jejich manželství, tj. ode dne 11. 7. 2016 již stěžovatelka nebyla manželkou vedlejšího účastníka a nemá (ve smyslu § 697 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) za období od 11. 7. 2016 dále do budoucna vůči vedlejšímu účastníkovi právo na výživné manželky.
5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu o výživné za dobu od 11. 7. 2016 do 2. 10. 2017 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky je důvodné pouze v nevýznamné části (ke změně výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu přistoupil z důvodu jednoznačné určitosti výroku soudu, tj. zamítl žalobu do stěžovatelkou požadovaného data 2. 10. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí má náležet výživné i za období mezi vydáním rozhodnutí o rozvodu v Beninské republice a uznáním rozvodu rozsudkem Nejvyššího soudu. Důvodem má být právní jistota účastníků ohledně toho, kdy na ně právní řád České republiky hledí jako na (ne)rozvedené. Namítá, že do vydání rozsudku Nejvyššího soudu o uznání rozhodnutí o rozvodu manželství se na ní hledí jako na osobu nerozvedenou a nemůže uzavřít nové manželství, "přitom by tím vznikla ex lege vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi". Stěžovatelka by si tak "mohla zajistit svou výživu uzavřením nového manželství".
7. Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva garantovaná v čl. 1 Listiny tím, že je na ní v jedné a téže situaci nahlíženo jako na nerozvedenou, ale na druhé straně - při posouzení otázky výživného - jako na rozvedenou. Tím obecné soudy porušily též její právo na lidskou důstojnost a právo na ochranu vlastnictví. Poukazuje též na to, že jen pro její příslušnost k jiné národnostní menšině jí nebylo přiznáno výživné za dobu mezi rozvodem manželství a uznání rozsudku o rozvodu manželství. Jakkoliv uvedené námitky uplatňovala již v řízení před obecnými soudy, ty se s nimi podle stěžovatelky řádně nevypořádaly, čímž porušily její právo na soudní ochranu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroku I. napadaného rozsudku okresního soudu v rozsahu, ve kterém byl změněn výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí nebo postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a domáhá se jejich opětovného detailního přezkumu. Přehlíží však nosné důvody, na kterých jsou tato rozhodnutí založena, resp. obsah samotného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
13. Ústavní soud poukazuje na podrobné odůvodnění závěrů krajského soudu ohledně zániku manželství, resp. nároku na výživné stěžovatelky, obsažené v bodech 13. až 16. napadeného rozsudku. Krajský soud mj. konstatoval, že ani jeden z účastníků se proti rozsudku o rozvodu neodvolal, což podle výkladu (překladu) beninských procesních předpisů českým Ministerstvem spravedlnosti znamená, že je vykonatelný. Následné rozhodnutí českého soudu o uznání cizozemského soudního rozhodnutí o rozvodu přitom nemá konstitutivní povahu, jen deklaruje/konstatuje právní stav s účinky ex tunc.
K rozvodu manželství účastníků proto došlo nejpozději k 11. 7. 2016. Ústavní soud k tomu dodává, že obdobné závěry zastává odborná literatura, podle níž poté, co uznávací rozsudek nabude právní moci, hledí se na cizí rozhodnutí ex tunc jako na rozhodnutí české. Manželství je proto považováno za rozvedené zpětně ke dni právní moci cizího rozhodnutí. Účinky českého rozvodového rozsudku má uznaný cizí rozsudek o rozvodu, nikoli rozsudek Nejvyššího soudu o jeho uznání v České republice (k tomu srov. Kučera, Z., Tichý, L.
Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Praha: Panorama, 1989, s. 325-326 či Vaške, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha 2007, s. 444-450).
14. Ústavní soud dále poukazuje na § 682 a § 674 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dříve § 11 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), podle kterých v situaci, kdy uzavře některý z účastníků v České republice nové manželství, aniž cizí rozhodnutí o rozvodu zde bylo uznáno, k prohlášení jeho neplatnosti nedojde a toto manželství se stane platným, dojde-li později k uznání cizího rozhodnutí o rozvodu předchozího manželství. Ve světle uvedeného proto neobstojí argument stěžovatelky, že nemohla v mezidobí do uznání rozvodu uzavřít jiné manželství a tím si "obstarat výživu".
15. Stěžovatelka též tvrdí, že jen pro její příslušnost k jiné národnostní menšině jí nebylo přiznáno výživné za dobu mezi rozvodem manželství a uznání rozsudku o rozvodu manželství. Její argumentace však opomíjí, že podstatný je zde okamžik vydání, resp. nabytí právní moci rozsudku (rozhodnutí), kterým se manželství rozvádí (viz výše bod 14.). Příslušnost k "národnostní menšině" zde nehrála žádnou roli.
16. Podle Ústavního soudu nelze obecným soudům upřít, že by se celou, poměrně komplikovanou situací účastníků dostatečně (často opakovaně) nezabývaly. Argumenty stěžovatelky byly řádně vypořádány, a to, že se stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní její ústavní stížnost opodstatněnou. V posuzované věci je rovněž podstatné, že se stěžovatelce dostalo řádného procesu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části, směřující proti výroku I. napadaného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu