Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. E., zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2024 č. j. 2 Azs 17/2024-31, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2024 č. j. 41 Az 29/2023-34 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. června 2023 č. j. OAM-9/LE-LE05-LE05-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho základních práv podle čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 36 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, 3, 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel, turecký státní občan kurdské národnosti, požádal o mezinárodní ochranu. V tuzemsku pobývá čtrnáct let, pobytový titul ale pozbyl, protože tu opakovaně páchal trestnou činnost. Ministerstvo vnitra žádosti nevyhovělo a neudělilo stěžovateli ani azyl, ani doplňkovou ochranu. Krajský soud v Brně stěžovatelovu žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ministerstvo dospělo k závěru, že jednotlivá stěžovatelova tvrzení si vnitřně odporují, nicméně rozpory nedosahují takové intenzity, aby bylo možno vyloučit jako nevěrohodná všechna jeho tvrzení.
Lze tedy mít za to, že stěžovatel po dobu několika měsíců v roce 2006 bojoval v řadách PKK, tedy Straně kurdských pracujících. Již ve své první (rovněž neúspěšné) žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2008 ostatně stěžovatel tyto skutečnosti uváděl, včetně toho, že se v případě návratu do Turecka bojí o svůj život. Přesto však v následujících letech (poté, co v České republice získal pobytový titul) opakovaně do Turecka cestoval, aniž by byl jakkoli postižen. Dále ministerstvo uvedlo (a správní soudy potvrdily), že to, co stěžovatel tvrdil, nezakládalo hrozbu pronásledování z důvodu zastávání politických názorů, ale (teoreticky) trestní stíhání pro způsob, jakým tyto názory projevoval (tedy bojem za nestátní ozbrojenou skupinu).
Takováto činnost by byla trestná i mimo Turecko, a to i v České republice. Doplňková ochrana pak je u stěžovatele vyloučena, protože ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se v České republice dopustil vážného zločinu. Správní soudy se s těmito závěry shodly. Krajský soud v podrobné argumentaci mj. uvedl, že aktivní bojová účast nepožívá lidskoprávní ochrany (což podložil citací judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva). Správní soudy poukázaly na to, že stěžovateli reálně nebezpečí nehrozí, protože v posledních čtrnácti letech opakovaně do Turecka cestoval (a necestoval tam jen v době, kdy byl v České republice ve výkonu trestu odnětí svobody).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje skutkový stav. Samotná ústavní argumentace je obsažena v části šesté. Stěžovatel kritizuje správní soudy, že si neučinily úsudek o tom, zda je PKK teroristickou organizací či nikoli. Podle stěžovatele PKK teroristickou organizací není, k tomu vysvětluje historii kurdského boje proti tureckému státu. Odkazuje též na belgickou judikaturu, podle níž PKK nelze posuzovat jako teroristickou skupinu. Dále upozorňuje na postih, který mu hrozí v Turecku, na mučení či jiné nelidské nebo kruté zacházení. Upozorňuje též, že jeho identitu prozradila reportáž na zpravodajském webu Seznam Zprávy, kam jeho bývalá manželka poskytla též stěžovatelovy fotografie v uniformě PKK. Byť byly tyto fotografie již odstraněny, reportáž zvýšila riziko toho, co se stane po návratu do Turecka.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které však již dostatečně vyložily oba správní soudy. Není předně pochybení, tím méně pochybení ústavního významu, pokud správní soudy nevyslovily finální a jednoznačný názor na povahu činnosti PKK. V nynější věci nebyla stranou řízení PKK, ani se neposuzovala její činnost, ale posuzovala se činnost stěžovatele. Proto se nemusely správní soudy zabývat statusem PKK z hlediska mezinárodního práva. Pro nynější věc vskutku postačil závěr (podepřený předchozí judikaturou), že "PKK používá také nelegitimní prostředky odporu proti tureckému režimu a sama se dopouští závažného porušování lidských práv, mj. formou teroristických útoků postihujících rovněž civilní obyvatelstvo.
Tureckým úřadům, soudům a bezpečnostním složkám jistě přísluší právo postupovat proti pachatelům takových útoků legitimními prostředky, které by byly v souladu nejen s vnitrostátním právem, ale i s mezinárodními závazky Turecké republiky" (viz bod 8 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu).
7. Argument rozsudkem belgického kasačního soudu ze dne 8. 3. 2019 č. 2019/939 nemá pro nynější věc větší význam. Z textu, který připojil stěžovatel k ústavní stížnosti, plyne, že belgické soudy posuzovaly trestněprávní odpovědnost členů a přívrženců PKK, kteří na belgickém území podporovali a organizovali činnost PKK [k analýze této judikatury ve větší mezinárodní komparaci srov. van Poecke T. - Verbruggen, F. - Yperman W. Terrorist offences and international humanitarian law: The armed conflict exclusion clause. International Review of the Red Cross (2021), str. 295-324]. Závěr belgických soudů, že činnost PKK nesměřuje k tomu páchat násilí mimo oblast konfliktu v Turecku, se ostatně ani nevylučuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se PKK (krom legitimního boje za práva Kurdů) dopouští závažného porušování lidských práv, mj. formou teroristických útoků postihujících rovněž civilní obyvatelstvo v zóně konfliktu v tureckém Kurdistánu.
8. Správní soudy se dostatečně zabývaly též otázkou, co stěžovateli konkrétně hrozí po návratu do země původu. Došly přitom k závěru, že stěžovatelovy obavy z pronásledování tureckými orgány jsou liché, neboť podle vlastních slov opakovaně Turecko navštívil (v letech 2010, 2011 a 2016). Na letišti byl sice zadržen a vyslechnut, následně však byl vždy propuštěn. Turecké orgány zjevně měly informaci o stěžovatelově členství v PKK, neboť se jej na PKK údajně dotazovaly. Proto ani existence (mezitím již z webu odstraněných) fotek potvrzujících, že stěžovatel skutečně byl bojovníkem PKK, nemůže opodstatnit jeho obavy (bod 36 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 9 usnesení Nejvyššího správního soudu).
9. Lze doplnit, že stěžovatel nijak nepolemizuje s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost.
10. Ústavně zaručená práva stěžovatele tedy porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bezodkladně, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu