Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. P., 2. A. V. a 3. X, všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2022 č. j. 11 To 84/2022-2726, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 3. 2022 č. j. 4 T 154/2019-2679 bylo zrušeno zajištění vyjmenovaných nemovitostí, zajištěných původně v trestním řízení vedeném proti 1. stěžovateli a 2. stěžovatelce. Ti byli odsouzeni a stěžovateli byl mimo jiné uložen trest propadnutí věci, a to právě uvedených nemovitostí. Nemovitosti jsou tak nyní již ve vlastnictví státu.
3. Proti tomuto usnesení podali všichni stěžovatelé stížnosti, které krajský soud napadeným usnesením zamítl jako podané osobami neoprávněnými. Uvedené nemovitosti již pravomocně připadly státu. Proto se stěžovatelé nemohou domáhat zrušení rozhodnutí, které zajištění nemovitostí ruší.
4. Stěžovatelé namítají, že krajský soud nejednal se 3. stěžovatelkou jako s účastnicí řízení, přestože je učebnicovým příkladem zúčastněné osoby. Vůbec se tak její stížností nezabýval. Nepřijatelné je, že i ostatní stěžovatele krajský soud považoval za osoby neoprávněné podat stížnost v jejich vlastní trestní věci, ač byli o této možnosti poučeni. Tím všem stěžovatelům odepřel možnost jakékoliv soudní ochrany.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Těžiště námitek stěžovatelů spočívá v tvrzení o absurdnosti názoru krajského soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu, jímž bylo zrušeno zajištění nemovitostí, které připadly státu. Ústavní soud v takovém názoru žádné pochybení neshledal. Jak správně uvedl krajský soud, stížnost může podle § 142 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podat (nestanoví-li zákon něco jiného) "osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného".
Práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny se nelze domáhat neomezeně. Podmínky a podrobnosti jeho realizace upravují zákony (čl. 36 odst. 4 Listiny). Z pochopitelných důvodů nemůže existovat oprávnění každého účastníka každé fáze řízení podat jakýkoliv opravný prostředek proti každému rozhodnutí či postupu. Z čl. 36 odst. 1 Listiny toliko vyplývá pokyn zákonodárci, aby každému jednotlivci byly dány procesní prostředky, kterými se může domoci ochrany svých domnělých práv. Tak tomu v dané věci je.
8. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno a bylo v něm rovněž rozhodnuto o majetkových právech k uvedeným nemovitostem. Tento závěr již nelze (s výjimkou řízení o některých mimořádných opravných prostředcích) v trestním řízení zvrátit a je pro orgány činné v trestním řízení závazný. Stěžovatelé tak nemají k daným nemovitostem již žádný právní vztah a není tedy podle § 142 odst. 1 trestního řádu důvod, aby měli oprávnění podat stížnost proti usnesení, kterým se ruší jejich zajištění. V podané stížnosti se navíc stěžovatelé fakticky domáhali přezkumu již pravomocných závěrů soudů. Není v rozporu s ústavním pořádkem, nemají-li již procesní prostředky tyto závěry zvrátit. Jsou-li toho názoru, že jejich (např. majetková) práva jsou dispozicí s těmito nemovitostmi porušována, mají k dispozici jiné právní prostředky mimo trestní řízení, jak se domoci ochrany svých domnělých práv.
9. Skutečnost, že stěžovatelé byli o možnosti podat stížnost nesprávně poučeni, nemůže na těchto závěrech nic změnit. Aktivní legitimaci účastníka řízení nemůže založit nesprávné poučení soudu. Taková okolnost by byla relevantní pouze tehdy, poučil-li by soud stěžovatele tak, že určitá procesní práva nemají, ač jim je procesní předpisy přiznaly. K tomu však v dané věci nedošlo.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu