Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Bohemia důlní, a. s., se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 2361/2014-668, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10 Co 156/2007-633, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 6. 2013, č. j. 6 C 185/2003-591, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť dovolání zčásti nevymezuje uplatnitelný dovolací důvod a zčásti neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolacím řízení proto nebylo podle dovolacího soudu možné pokračovat, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nebylo možné přípustnost dovolání stěžovatelky posoudit.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, kterým byla stěžovatelce (jako žalované) uložena povinnost mj. nahradit Městu Kašperské Hory (žalobce) škodu ve výši 204.971,- Kč, která spočívala ve vynaložení finančních nákladů na odstranění dočasného zařízení staveniště žalobcem, když nebylo možné nadále, s odkazem na Chráněnou krajinnou oblast Amáliino údolí, tolerovat jednání stěžovatelky, která v rozporu se zákonem dočasné zařízení staveniště neodstranila.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání formulovala podrobně skrze důvody dovolání, včetně uvedení skutečností, kde se soud odchýlil od rozhodovací praxe či nastolil nové zásadní právní otázky, zejména pak k ochraně vlastnictví a právu na jeho svémocné zničení. Stěžovatelka se proto domnívá, že dovolací soud si přečetl pouze první stranu jejího dovolání, která obsahuje formální úvod dovolání. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud svým postupem zcela opomenul, že na dalších stranách dovolání byly podrobně a věcně formulovány dovolací důvody, a to v pasážích označených jako: "Dovolací důvod - věci spojené se zemí pevnými základy jsou mobilními zařízeními" a "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami", a to včetně výslovných odkazů na judikaturu, od které se odvolací soud odchýlil.
Stěžovatelka je toho názoru, že z její podrobné argumentace, obsahující přesné vymezení dovolacího důvodu, přípustnost dovolání vyplývá. V textu ústavní stížnosti stěžovatelka shora uvedené námitky, včetně dalších námitek, týkajících se napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, podrobněji rozvádí.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14
, ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. I. ÚS 1496/14
, ze dne 12. 1. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3347/15
(tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14
, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26.
6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatelka podala dovolání, již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle § 241 občanského soudního řádu.
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu