Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Machkem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 8 As 257/2021-39, a s ní spojeným návrhem na zrušení čl. II. zákona č. 77/ 2021 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení čl. II. zákona č. 77/ 2021 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Uherské Hradiště (dále jen "správní orgán") uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se jich měl dopustit tím, že v místě křižovatky s místní komunikací jako řidič motorového vozidla způsobil dopravní nehodu tak, že při jízdě počal odbočovat vlevo na místní komunikaci v době, kdy bylo jím řízené vozidlo předjížděno motorovým vozidlem, na kterém bylo v činnosti zvláštní výstražné světlo modré barvy doplněné o zvláštní zvukové výstražné znamení, čímž porušil § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu (I. výrok), a že v rozporu s § 47 odst. 4 písm. b) téhož zákona se po dopravní nehodě nezdržel jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, neboť přemístil vozidlo mimo nehodové postavení bez vyznačení situace a stopy, přestože při dopravní nehodě došlo ke zranění osob (II. výrok).
3. Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel odvolání, kterému částečně vedlejší účastník vyhověl, zrušil II. výrok rozhodnutí správního orgánu a zastavil řízení o tomto přestupku s odůvodněním, že výše popsaný skutek není přestupkem, ve zbylém rozsahu odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
4. Následně stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu, který ji rozsudkem ze dne 30. 7. 2021 č. j. 34 A 16/2018-91 jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se zabýval tím, zda stěžovatel mohl policejní vůz v civilním provedení, který ho v obci přejížděl, vidět, než započal odbočování, zda ho svým manévrem ohrozil a zda nedbal zvýšené opatrnosti, přičemž s ohledem na obsah správního spisu dospěl k závěru, že stěžovatel porušil § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Stěžejní pro jeho rozhodnutí byl závěr znaleckého posudku, že kdyby stěžovatel v mezním čase dvou vteřin před započetím odbočování až do okamžiku započetí odbočování vlevo sledoval situaci za sebou v levém zpětném zrcátku, pak by mohl vidět výstražná světla modré barvy v přední části policejního vozidla.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Odmítnutí kasační stížnosti odůvodnil podle § 104a odst. 1 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle něhož s účinností od 1. 4. 2021 platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou.
Nejvyšší správní soud proto přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo v případě zásadního pochybení krajského soudu. Žádná ze stěžovatelových námitek podle Nevyššího správního soudu přijatelnost kasační stížnosti nezaložila.
6. Stěžovatel namítá, že použitím § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. dubna 2021, tj. po novele provedené zákonem č. 77/2021 Sb., byl negativně omezen jeho přístup k soudu, protože byla založena nepřijatelnost kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Podle názoru stěžovatele bylo odmítnutí kasační stížnosti způsobeno pouze pomalým rozhodováním krajského soudu, když řízení před ním trvalo 3,5 roku.
7. Stěžovatel se domnívá, že přechodné ustanovení v čl. II. zákona č. 77/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů: "[o] kasační stížnosti podané proti rozhodnutí krajského soudu vydanému do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodne Nejvyšší správní soud podle dosavadních právních předpisů", je neústavní. Je přesvědčen, že změní-li se zákonné podmínky po třech letech od podání žaloby, jde o nepřípustnou zpětnou účinnost (retroaktivitu). Po zrušení výše uvedeného přechodného ustanovení by se podle něj měl ustálit výklad, že na kasační stížnosti podané vůči žalobám podaným před 1. dubnem 2021 se použije § 104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. března 2021.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování stěžovatelovy velmi stručné ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný.
11. Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné relevantní ústavněprávní námitky, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv. Z napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnil. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv, soud postupoval v souladu se zákonem i pro něj závaznou judikaturou, přičemž nepřijatelnost kasační stížnosti podrobně odůvodnil. Připomenul, že § 104a odst. 1 s. ř. s. dopadá na všechny kasační stížnosti podané proti rozhodnutím krajského soudu vydaném po 31. 3. 2021, a to bez ohledu na to, jak dlouho řízení o žalobě před krajským soudem trvalo (bod 13. odůvodnění napadeného usnesení).
13. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva a námitky vůči jejich výsledkům nedosahují ústavněprávní roviny. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení čl. II. zákona č. 77/ 2021 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí "osud" odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu