Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BIO TOP s.r.o., sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem, sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2025 č. j. 56 Co 76/2025-285 a výrokům II a III usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. ledna 2025 č. j. 7 C 40/2021-271, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Jaroslava Janocha a Markéty Janochové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, zákaz vyvlastnění a nepřímé penalizace za výkon vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a došlo i k porušení proporcionality zásahu do základních práv ve smyslu čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem (pozemkům) v žalobě blíže specifikovaným. V průběhu řízení uzavřeli účastníci řízení soudní smír ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k části nemovitých věcí. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") posléze výrokem I napadeného usnesení řízení ohledně zbývající části nemovitých věcí z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil. Výrokem II uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům (žalovaným) náklady soudního řízení ve výši 183 157,80 Kč a výrokem III jí uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 36 004,53 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). K tomu uvedl, že stěžovatelka iniciovala soudní řízení a v jeho závěru převedla sporné podíly na třetí osobu a navrhla zastavení řízení. Přestože šlo o řízení, které má povahu iudicii duplicis, byla to stěžovatelka, která zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto je na ní, aby vedlejším účastníků i státu uhradila zbytečně vynaložené náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného usnesení změnil usnesení okresního soudu ve výroku II tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladu řízení před okresním soudem ve výši 84 085,81 Kč. Výrokem II změnil usnesení okresního soudu ve výroku III o nákladech státu tak, že stěžovatelce uložil, aby zaplatila státu částku ve výši 23 402,95 Kč a každý z vedlejších účastníků částku 6 300,80 Kč. Krajský soud zohlednil, že ohledně části pozemků došlo mezi účastníky řízení ke smíru, jehož součástí nebylo ujednání o nákladech řízení, takže podle § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nemá v části, která skončila smírem, žádný z účastníků právo na jejich náhradu. Ohledně zbývající části souhlasil s okresním soudem, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení, a proto ji stíhá povinnost nahradit vedlejším účastníkům ty náklady řízení, jichž se zastavení řízení týkalo.
4. Stěžovatelka nejprve vysvětluje okolnosti vzniku sporu a dosavadní průběh řízení. Poukazuje na to, že prodejem pozemků třetí osobě realizovala svoje ústavně zaručené vlastnické právo a její jednání nelze považovat za spekulativní, obstrukční či šikanózní, jak naznačují napadená rozhodnutí. Byla-li by přijata tato úvaha obecných soudů, účastníci řízení by v okamžiku zahájení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ztratili možnost disponovat se svým majetkem, neboť by se vystavili riziku postihu ze strany soudů. Uvádí, že spor zahájila podáním žaloby v roce 2021, neboť si nepřála setrvávat v podílovém spoluvlastnictví a s ostatními spoluvlastníky se jí nepodařilo dohodnout. V průběhu sporu po 4 letech obdržela výhodnou nabídku na prodej svého spoluvlastnického podílu, kterou akceptovala. Za nesprávný považuje závěr obecných soudů, že volná dispozice s majetkem by měla představovat obstrukční jednání. Převod spoluvlastnického podílu není zneužitím práva, nýbrž jeho realizací. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud v rámci sjednocení judikatury předestřel možnosti i mantinely rozhodování o nákladech řízení v řízeních majících povahu iudicii duplicis.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka napadá výroky soudních rozhodnutí týkající se náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v situaci, kdy došlo k (částečnému) zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby.
8. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení přistupuje zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelčiny majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20; ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15; ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3776/16
(N 51/84 SbNU 595), bod 12]. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezy ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , bod 15; ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , bod 23).
9. Otázkou náhrady nákladů řízení, které představuje právě iudicium duplex, tedy řízení, v němž jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného, nehledě na to, kdo žalobu podal, se Ústavní soud opakovaně zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20
(N 208/103 SbNU 142); ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19
(N 211/97 SbNU 260); ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 ].
10. Jde-li o rozhodnutí ve věci samé, přiklonila se nálezová judikatura k principu, že v řízeních typu iudicii duplicis má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdežto rozhodnutí podle § 142 odst. 3 téhož zákona bude podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména pak např. šikanózním výkonem práva či zneužitím práva.
11. V nyní posuzované věci však nebylo rozhodováno meritorně, nýbrž řízení bylo zastaveno. V takovém případě se uplatní obecné pravidlo § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spolu se speciálním pravidlem § 146 odst. 2 téhož zákona. Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení v usnesení, kterým řízení zastavuje, zabývá se tedy vždy nejprve tím, zda některá ze stran sporu zastavení řízení nezavinila svým jednáním. Jde o důsledek předpokladu, že se účastníci řízení nebudou na soud se svými žalobami obracet svévolně a pokud již řízení zahájí, budou v něm řádně pokračovat, resp. žalovaní budou plnit své povinnosti včas, aniž by zavdali příčinu k podání žaloby. Bez ohledu na to, zda šlo či nešlo o řízení typu iudicii duplicis, soud v případě zastavení řízení neřeší meritum věci a o nákladech řízení rozhoduje výlučně z hlediska procesního zavinění za zastavení řízení.
12. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že prodejem spoluvlastnického podílu zneužila právo nebo se dopustila obstrukčního či šikanózního jednání. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje oprávnění stěžovatelky disponovat vlastním majetkem, včetně prodeje spoluvlastnického podílu. Jak bylo uvedeno výše, zavinění za zastavení řízení (z důvodu zpětvzetí žaloby) se zkoumá výlučně z procesního hlediska. Zahájila-li stěžovatelka řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale jeho meritorní ukončení a vypořádání spoluvlastnictví (třeba i podle představ vedlejších účastníků) zmařila tím, že prodala svůj spoluvlastnický podíl k části pozemků třetí osobě, nelze považovat úvahu obecných soudů, které shledaly zavinění na její straně a aplikovaly § 146 odst. 1 větu první o.
s. ř., za nepřiměřenou nebo svévolnou. I když se při meritorním rozhodování uplatňuje pravidlo nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení, při zastavení řízení je při zkoumání zavinění třeba vycházet i z dalších okolností věci. Obecné soudy přitom vysvětlily, v čem spatřují zavinění stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy svými rozhodnutími o nákladech řízení zasáhly do základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. K žádosti stěžovatelky, aby se Ústavní soud v rámci "sjednocovací" činnosti vyslovil k problematice přiznávání nákladů v řízení typu iudicii duplicis, lze toliko uvést, že Ústavní soud nemůže plnit roli náhradní, resp. další instance v systému obecného soudnictví, povolané ke sjednocování judikatury. Není úlohou Ústavního soudu vnucovat obecným soudům svůj výklad podústavního práva a přisuzovat si tak postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví. Má-li již dojít k nějakému sjednocení či vyslovení závazných závěrů k podústavnímu právu, je třeba, aby taková věc měla ústavněprávní pozadí. Jinak řečeno může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33]. Z napadených usnesení je zřejmé, že jimi zásadní otázka ústavněprávního charakteru řešena nebyla.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu