Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Blahny, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2025 č. j. 19 Co 730/2025-271, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Ing. Dany Blahnové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v lednu 2023 podal návrh na rozvod manželství, ke kterému se následně připojila i vedlejší účastnice. Rozsudkem ze dne 8. 10. 2024 č. j. 17 C 9/2023-182 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") manželství rozvedl. Konstatoval, že manželství je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, přičemž na rozvratu manželství se určitým způsobem podílel každý z manželů. Závěrem v poučení konstatoval, že odvolání proti rozsudku není přípustné.
3. Stěžovatel měl za to, že okresní soud pochybil při posouzení příčin rozvratu manželství a podal odvolání. Namítal, že pokud byla zjišťována existence a příčiny rozvratu manželství, nebylo postupováno podle § 757 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale podle § 756 občanského zákoníku. Nelze tak aplikovat § 395 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s.") a upřít účastníkům řízení právo podat odvolání.
4. Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") odmítl odvolání stěžovatele jako nepřípustné. Konstatoval, že okresní soud nemohl v řízení postupovat podle § 757 občanského zákoníku, když nebyly splněny podmínky k jeho aplikaci, proto zjišťoval existenci rozvratu manželství i jeho příčiny. Soudní praxe je však ustálena na závěru, že společným návrhem na rozvod manželství je také procesní situace, kdy návrh na rozvod podá jeden z manželů a druhý z manželů se k tomuto návrhu v průběhu řízení připojí. K takové situaci došlo i v posuzované věci. Obsah právní úpravy, úmysl zákonodárce, ustálená soudní praxe i závěry právní nauky se shodují v tom, že manžel, který podal návrh na rozvod manželství nebo který se k takovému návrhu v průběhu řízení připojil, bez ohledu na to, zda soud postupoval podle § 756 nebo § 757 občanského zákoníku, nemá věcnou legitimaci k podání odvolání proti rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno.
5. Stěžovatel namítá, že rozsudek okresního soudu je založen na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými okresním soudem. Okresní soud formalisticky uzavřel, že vina na rozvratu manželství je na obou stranách. Stěžovatel předložil důkazy, které by vedly ke zjištění skutečných příčin rozvratu manželství, soud je ale neprovedl.
6. Stěžovateli bylo upřeno právo na soudní ochranu, neboť mu nebyla dána možnost podat odvolání proti rozsudku okresního soudu. V obdobných věcech neexistuje konzistentní rozhodování nalézacích soudů, když v jiných věcech se účastníci shodnou na příčinách rozvratu a mají možnost si podat odvolání proti takovému rozsudku, i za situace, kdy je nalézací soud rozvede. Ve věci byl nesprávně aplikován § 757 občanského zákoníku s odůvodněním, že se druhý manžel k rozvodu připojil. Bylo přitom podstatné, aby okresní soud zjišťoval skutečné příčiny rozvratu manželství, neboť ty mají pro stěžovatele zásadní význam v řízení o výživném rozvedeného manžela a nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi může vést k úvaze o disparitě podílů při vypořádání společného jmění manželů.
7. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.
9. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu prosazovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 , bod 16).
10. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud podrobně a přesvědčivě vyložil, proč odvolání stěžovatele není přípustné s ohledem na § 395 z. ř. s. (viz bod 4 usnesení a body 9 až 13 napadeného usnesení). Zároveň vysvětlil, že stěžovatel není k odvolání ani subjektivně věcně oprávněn, neboť napadeným rozsudkem okresního soudu bylo vyhověno jím podanému návrhu na rozvod. Stěžovatel v odvolání proti výsledku nevznesl námitky, neměl ani námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení, pouze polemizoval se závěrem okresního soudu o příčině rozvratu manželství. Krajský soud tak věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, v souladu se zákonem a své závěry náležitě odůvodnil. S argumenty krajského soudu se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nevypořádává.
11. Pokud stěžovatel namítá, že v obdobných věcech neexistuje konzistentní rozhodování nalézacích soudů, když v jiných věcech se účastníci shodnou na příčinách rozvratu a mají možnost si podat odvolání proti takovému rozsudku, i za situace, kdy je nalézací soud rozvede, pomíjí, že v posuzované věci šlo o připojení se k návrhu na rozvod, nikoli o shodu na příčinách rozvratu. Stěžovatel nadto tvrzenou rozpornou judikaturu ani nijak nespecifikuje.
12. Ústavní soud nepominul, že stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje i závěry okresního soudu o příčinách rozvratu manželství. Ústavnímu soudu ale nepřísluší přezkoumávat rozsudek okresního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje pouze zrušení usnesení krajského soudu, přičemž ten se zabýval toliko přípustností odvolání, nikoli meritem věci. Nadto, i pokud by stěžovatel navrhl zrušení rozsudku okresního soudu, byla by ústavní stížnost v této části opožděná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Bylo-li totiž odvolání krajským soudem řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost ex lege, nepředstavovalo prostředek k ochraně práv stěžovatele podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu se tak počítala již od jeho doručení, nikoli až od doručení napadeného usnesení krajského soudu. S ohledem na datum vydání rozsudku okresního soudu (8. 10. 2024) tak Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že dvouměsíční lhůta pro napadení rozsudku okresního soudu k datu podání ústavní stížnosti (12.
6. 2025) dávno uplynula.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu