Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Hřavy, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Tománkem, advokátem, sídlem Pravdova 837, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 27 Cdo 2154/2023-929, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 5 Cmo 164/2022-788, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2022 č. j. 42/3 Cm 64/2009-690 a ze dne 14. června 2012 č. j. 3 Cm 64/2009-283, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MOL Česká republika, s. r. o., sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 1. 2011 č. j. 3 Cm 64/2009-186 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz krajského soudu ze dne 9. 11. 1999 č. j. 3 Sm 271/99-11. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání. Odvolací řízení bylo usnesením krajského soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 3 Cm 64/2009-283 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2012 č. j. 3 Cm 64/2009-307) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Tato usnesení byla potvrzena usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 10. 2012 č. j. 7 Cmo 394/2012 a 7 Cmo 395/2012-342.
3. Usnesení vrchního soudu, rozsudek krajského soudu a směnečný platební rozkaz napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost. Krajský soud dospěl k závěru, že podání stěžovatele ze dne 31. 12. 2012 a podání ze dne 8. 6. 2015 je třeba posoudit jako dvě žaloby směřující jednak proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým potvrdil zastavení odvolacího řízení, a jednak proti směnečnému platebnímu rozkazu a rozsudku krajského soudu, kterým ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Rozhodl o nich ve společném řízení.
4. Žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení vrchního soudu krajský soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost (stěžovatel nesprávně uvádí datum vydání rozhodnutí 21. 2. 2022, usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 21. 1. 2022). Uplatněným důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") může být napadeno pouze rozhodnutí ve věci samé. Usnesení vrchního soudu je však rozhodnutím procesním. Nejde ani o rozhodnutí vyjmenované v § 229 odst. 4 o. s. ř. Žalobu pro zmatečnost směřující proti rozsudku krajského soudu a směnečnému platebnímu rozkazu zamítl krajský soud pro opožděnost.
5. Vrchní soud usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Krajský soud podle něj správně posoudil podání stěžovatele jako dvě samostatné žaloby pro zmatečnost. Podání směřující proti rozsudku krajského soudu a směnečnému platebnímu rozkazu nebylo možné posoudit jako žalobu na obnovu řízení, jak tvrdí stěžovatel. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro nepřípustnost je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá také usnesení krajského soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 3 Cm 64/2009-283, kterým krajský soud zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku, kterým ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz. Důvodem zastavení bylo nezaplacení soudního poplatku, který stěžovatel nezaplatil ani dodatečně ve stanovené lhůtě.
7. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení. Dále uvádí, že postup soudu vykazuje znaky svévolného odmítání přístupu k soudu spočívající v restriktivním či přepjatě formalistickém výkladu procesních pravidel. V posuzovaném případě nedošlo k věcnému projednání řádného opravného prostředku proti rozsudku krajského soudu a směnečnému platebnímu rozkazu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 588/2000 (N 56/26 SbNU 107) a ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299).
8. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 č. j. 27 Cdo 2154/2023-929, usnesení vrchního soudu ze dne 10. 11. 2022 č. j. 5 Cmo 164/2022-788 a usnesení krajského soudu ze dne 21. 1. 2022 č. j. 42/3 Cm 64/2009-690, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. 3 Cm 64/2009-283 jde o návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Z ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel napadl toto rozhodnutí odvoláním, odvolací řízení bylo zastaveno, přičemž vrchní soud rozhodnutí o zastavení potvrdil. Rozhodnutí vrchního soudu však stěžovatel nenapadá. Z tvrzení stěžovatele není ani zřejmé, zda v této věci podal dovolání. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je navíc zjevně opožděná. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I v případě, že by bylo takovým rozhodnutím usnesení vrchního soudu, bylo vydáno dne 24. 10. 2012. Stěžovateli bylo také prokazatelně doručeno, neboť jej dne 31. 12. 2012 napadl žalobou pro zmatečnost, která byla zamítnuta pro nepřípustnost. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proto již zjevně uběhla.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
12. O takový případ v této věci nejde. Rozhodnutí soudů o žalobách pro zmatečnost jsou náležitě odůvodněna. Soudy stěžovateli řádně vysvětlily, z jakých důvodů zamítly žalobu pro zmatečnost směřující proti směnečnému platebnímu rozkazu a rozsudku krajského soudu, který jej ponechal v platnosti. Nad rámec toho uvedly, že žaloba pro zmatečnost by nemohla být důvodná, i kdyby byla podána včas. Stejně tak považuje Ústavní soud za zcela dostatečné odůvodnění jejich závěrů o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení vrchního soudu, kterým potvrdil usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Pokud stěžovatel tvrdil, že mu byla v důsledku nesprávného postupu soudu odňata možnost jednat před soudem, je tento zmatečnostní důvod uplatnitelný pouze v případech, že stěžovatel napadá pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Tak tomu ale v tomto případě nebylo. Mimo to soudy ještě doplnily, že nelze ani aplikovat § 229 odst. 4 o. s. ř. I odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé a Nejvyšší soud se v něm vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
Argumentace soudů nevybočuje z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů.
13. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, jimiž by zpochybnil závěry soudů vyslovené v rozhodnutích o žalobách pro zmatečnost. Není tedy zřejmé, v čem spatřuje znaky svévolného odmítání přístupu k soudu. Je pouze nahodile napadán postup soudů předcházející rozhodnutím, která byla napadena žalobami pro zmatečnost. Stěžovatelem uváděné nálezy Ústavního soudu se na posuzovanou věc nevztahují.
14. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.) i judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08
(N 220/51 SbNU 725)].
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný a navíc opožděný. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu