Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2023 č. j. 25 Cdo 2544/2022-323, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022 č. j. 23 Co 37/2022-299 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. září 2021 č. j. 42 C 115/2018-261, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, kterou jí měla Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (dále jen "nemocnice") způsobit zanedbáním zdravotní péče její matky v souvislosti s léčbou nádorového onemocnění. Mezi účastníky řízení bylo zejména sporné, zda na sebe jednotlivé diagnostické a léčebné úkony dostatečně rychle navazovaly. Obvodní soud neshledal, že by nemocnice postupovala v rozporu se svými objektivními možnostmi a se zásadami lege artis. Matka stěžovatelky trpěla vzácným, agresivním a rychle rostoucím karcinomem endometria, jehož léčba a šance na uzdravení jsou velice nejisté. Obvodní soud hodnotil rychlost postupu nemocnice nejen z hlediska souslednosti stanovené diagnózy a nepříznivých prognóz, ale i vytíženosti co do počtu prováděných lékařských zákroků. Své závěry opřel mj. o výslechy svědků, lékařskou dokumentaci, odborné studie, statistiky a další listinné důkazy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozhodoval o odvolání stěžovatelky a potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a závěry vyslovenými obvodním soudem. Včasnost provedených úkonů hodnotil i s ohledem na to, zda bylo v možnostech nemocnice postupovat rychleji, případně o kolik a zda byla indikována zvýšená naléhavost, která by ospravedlňovala odsunutí jiných již naplánovaných zákroků ve prospěch stěžovatelčiny matky. Městský soud dospěl k závěru, že nemocnice postupovala v obvyklých lhůtách. Před operačním zákrokem bylo nutné provést vyšetření a vyhodnotit je. I pokud by bylo možné odhlédnout od vytíženosti nemocnice, mohlo by dojít k urychlení jednotlivých úkonů maximálně o několik dnů, což by přesto nevedlo ke zvýšení pravděpodobnosti uzdravení stěžovatelčiny matky.
4. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatelkou namítané pochybení nemocnice spočívající v neoddálení nevyhnutelného konce života pacientky představuje podle judikatury jiný zásah do práv blízkých osob, nikoli újmu způsobenou úmrtím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1725/2016). Vyřešení stěžovatelkou vymezené právní otázky tedy pro posouzení oprávněnosti nároku nebylo určující.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil přípustnost jí vymezené otázky hmotného nebo procesního práva. Ta se týkala zjednodušeně toho, zda soudy o (ne)porušení povinností nemocnice postupovat lege artis mohou rozhodnout na základě vlastního výkladu odborných článků a výpovědi zainteresovaného svědka, aniž by zohlednily závěry znaleckého posudku, které jsou s jeho výkladem v rozporu. Rozhodnutí soudů jsou podle ní rozporná s provedeným dokazováním.
6. Podle stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku dosahuje míra přežití pacientky s karcinosarkomem po dobu pěti let od stanovení diagnózy při léčbě ve stadiu 1 a 2 ve výši až 59 %. Soudy nenechaly vypracovat jiný znalecký posudek, který by uvedené údaje zpochybnil. Ani soudy zastávaný názor, podle kterého je medián přežití "pouze" 2 roky, nemůže mít vliv na míru ochrany osobnosti, mohly by vést pouze ke snížení přiznaného odškodnění. Stěžovatelka proto nesouhlasí s názorem, že by i při urychlení léčby došlo k úmrtí její matky. Ve znaleckém posudku je uvedeno, že pravděpodobnost dlouhodobého přežívání pacientky by byla výrazně vyšší v případě časnějšího uskutečnění operačního zákroku. Podle znalce tedy byly dány důvody pro přednostní zařazení stěžovatelčiny matky k potřebným léčebným úkonům. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily ostatní důkazy vůči znaleckému posudku a výslechu znalce.
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátkou. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Z námitek stěžovatelky je patrné, že nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně má za to, že jako rozhodující důkaz měl být zohledněn znalecký posudek doc. MUDr. Jana Novotného, Ph.D., a jeho výslech. Ústavní soud ovšem důkazy zpravidla nepřehodnocuje a nevyvozuje z nich vlastní skutkové závěry (viz např. usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2338/23 ). Pouze v případě, že by právní posouzení soudu bylo v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by namístě považovat vydané rozhodnutí za neústavní a zrušit jej [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13
(N 78/73 SbNU 387)].
10. Takový rozpor v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž je třeba připomenout, že jako důkaz lze použít všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."). V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů pak soudy hodnotily veškeré důkazy samostatně i ve svých vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.) a své závěry řádně odůvodnily. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že se soudy nevypořádaly se znaleckým posudkem, přičemž lze odkázat zejména na body 52 (str. 32-33) rozsudku obvodního soudu a body 40, 41, 43, 44 a 47 rozsudku městského soudu.
11. Jde-li o otázku míry přežití vážně nemocného člověka, Ústavní soud stejně jako obecné soudy nepomíjí lidský rozměr posuzované věci. Je nezpochybnitelné, že každý okamžik s blízkými má hodnotu, která není jakýmkoli způsobem objektivně měřitelná. Ne všechny životní situace však podléhají odpovědnostním mechanismům, aniž by byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Nebylo zjištěno, že by nemocnice postupovala non lege artis, tedy že by léčba nebyla vhodná či dostatečně rychlá, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem včetně průběhu vzácného nádorového onemocnění stěžovatelčiny matky, projevů jejích zdravotních obtíží v dané době a kapacitních možností nemocnice (viz bod 52 str. 35 rozsudku obvodního soudu, bod 49 rozsudku městského soudu a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, proč "pouhá" pravděpodobnost nemůže založit nárok stěžovatelky na peněžitou náhradu za duševní útrapy ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz mj. str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka přitom relevantně nerozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle kterého s potenciálně opožděnou léčbou nelze spojovat následek úmrtí (resp. usmrcení), je-li zdravotní stav pacienta takový, že by i včasná léčba vedla nanejvýš k oddálení již neodvratně se blížící smrti.
13. Ačkoli Ústavní soud lituje ztráty, kterou stěžovatelka prožívá, uzavírá, že na základě shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu