Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Pavla Gregůrka a Mileny Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 7. 2021 a doplněna podáním ze dne 12. 7. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice (dále jen "stavební úřad") ze dne 4. 12. 2003 č. 349/2003, č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK, jež bylo částečně změněno, co do výše náhrady za vyvlastnění však potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 178/04 ÚP-Do, bylo rozhodnuto o vyvlastnění dvou pozemků nacházejících se v k. ú. Otrokovice ve vlastnictví stěžovatelů za náhradu ve výši 1 482 000 Kč. Uvedená částka byla dne 7. 4. 2004 připsána na účet stěžovatelů.
Dne 22. 3. 2004 stěžovatelé podali žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali, aby jim soud přiznal náhradu za vyvlastnění ve výši obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-350 byla náhrada za vyvlastnění stanovena ve výši 11 139 700 Kč a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí stavebního úřadu. Uvedený rozsudek byl posléze změněn rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23.
10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 tak, že se žaloba zamítá, a následně podané dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 odmítnuto. Poslední dvě soudní rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14
(N 124/77 SbNU 899). Ve věci tak znovu rozhodoval vrchní soud, který svým rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 1 Co 210/2013-502 potvrdil rozsudek krajského soudu. Dne 25. 4. 2016 byla stěžovatelům vyplacena zbylá část náhrady ve výši 9 657 700 Kč.
3. Dne 16. 1. 2017 požádali stěžovatelé Ředitelství silnic a dálnic ČR o odškodnění za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastnění pozemků a stejná žádost byla adresována i Ministerstvu dopravy. Stěžovatelé poukazovali na to, že v mezidobí, než jim byla vyplacena zbylá část náhrady, peníze ztrácely na hodnotě. Požadovali proto zaplacení jednak částky 2 250 244 Kč s příslušenstvím, o níž se v důsledku inflace (celkem ve výši 22,3 %) snížila hodnota částky 9 657 700 Kč v období mezi lety 2005 a 2015, jednak částky 2 328 431 Kč odpovídající úroku z prodlení z částky 9 657 700 Kč za dobu od 8.
4. 2004 do 24. 4. 2016. Nárok na zaplacení těchto částek měl stěžovatelům vzniknout na základě čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podpůrně též na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Protože vedlejší účastnice žádosti o zaplacení uvedených částek nevyhověla, stěžovatelé se jich domáhali žalobou.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 12. 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 4. 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71, byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu.
4. Nejvyšší soud uvedl, že z § 10, § 24 odst. 4 písm. a) a § 25 odst. 3 a 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 250j občanského soudního řádu nevyplývá právo požadovat úroky z prodlení z částky, o kterou soud navýší náhradu za vyvlastnění stanovenou správním orgánem za dobu uplynuvší od rozhodnutí správního orgánu do rozhodnutí soudu, kterým je rozhodnutí správního orgánu nahrazeno. V uvedeném období se vyvlastnitel nedostává do prodlení, jelikož povinnost vyplatit navýšení původně přiznané náhrady má teprve ve lhůtě určené v soudním rozhodnutí, kterým je o výši náhrady rozhodnuto.
Právo na úroky z prodlení by vznikalo, pokud by vyvlastnitel ve lhůtě k tomu určené nevyplatil náhradu za vyvlastnění, která již byla správním orgánem nebo soudem přiznána. Už vůbec pak z právní úpravy nevyplývá právo na dorovnání inflace jako samostatný nárok či příslušenství náhrady, které by bylo uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění.
5. Jak dále uvedl Nejvyšší soud, z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že při vyvlastnění mohou nastat okolnosti, v jejichž důsledku není dodržena "spravedlivá rovnováha" mezi naléhavými důvody obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce a vlastníci vyvlastňované věci tak musí nést nepřiměřenou zátěž. Tak tomu může být např. při existenci rozdílu mezi hodnotou náhrady za vyvlastnění ke dni podání žaloby k soudu a její hodnotou v okamžiku jejího skutečného vyplacení, který byl způsoben neexistencí úroků z prodlení při současně vysoké míře inflace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6.
7. 2010 ve věci stížnosti č. 40349/05 Yetiş a ostatní proti Turecku, body 56 a 58). Podmínka přiměřené a dostačující nápravy je naopak splněna, dostane-li se vyvlastňovanému přiměřené náhrady odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění, jestliže taková náhrada zohledňuje i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady, např. uplynutí značného časového období (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 4. 2015 ve věci stížnosti 22432/03 Chinnici proti Itálii, č. 2).
Právě v takové situaci musí být výchozí částka navýšena o zákonný úrok z prodlení a upravena o míru inflace (mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 7. 1997 ve věci stížnosti č. 19263/92 Akkuş proti Turecku, bod 29, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1998 ve věci stížnosti č. 19639/92 Aka proti Turecku, bod 48, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci stížnosti č. 36813/97 Scordino proti Itálii, č. 1, bod 258).
Nejvyšší soud ovšem dodal, že z uvedené judikatury nevyplývá, že by výše zmíněné nároky měly být samostatně uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Stejně tak z ní nelze dovodit požadavek, aby následně, ve zcela jiném soudním řízení, mohlo být věcně přezkoumáváno, zda soudním rozhodnutím, kterým byla konečným způsobem vyřešena náhrada za vyvlastnění, byly vyvlastňované osoby nuceny nést nepřiměřenou zátěž.
6. Ve věci stěžovatelů nevznikla nepřiměřená zátěž vyvlastňovaných osob až v důsledku kombinace skutečností nastalých po vydání soudního rozhodnutí, kterým byla stanovena náhrada za vyvlastnění (nešlo např. o situaci, kdy se vyvlastnitel dostane do prodlení nevyplacením náhrady v soudem určené lhůtě a úrok z prodlení je výrazně nižší než míra inflace, srov. již zmíněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Akkuş proti Turecku nebo Aka proti Turecku). Ve věci Yetiş a ostatní proti Turecku byly požadavky na dorovnání inflace a na úroky od okamžiku vyvlastnění vzneseny ještě během soudního řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Nyní však stěžovatelé podle názoru Nejvyššího soudu fakticky usilovali o zvýšení této náhrady (uplatněním nároků, které považují za samostatné) až poté, co se soudní rozhodnutí o stanovení náhrady stalo konečným, aniž by proti tomuto rozhodnutí uplatnili dostupné opravné prostředky.
7. Posuzování toho, zda byli stěžovatelé v řízení o stanovení náhrady zatíženi nepřiměřeným břemenem, by podle Nejvyššího soudu znamenalo věcné přezkoumávání správnosti rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění, a to zcela mimo rámec k tomu určených opravných prostředků. Stanovení náhrady za vyvlastnění bylo závazně vyřešeno soudním rozhodnutím, které se již stalo konečným, a nelze se proto ve zcela odlišném soudním řízení zabývat tím, zda rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění vyhovělo v plné míře všem požadavkům judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé své nároky opírají o skutečnosti, které nastaly v průběhu původního soudního řízení, a mohli je tudíž uplatnit již tehdy. Známá byla i zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
8. Stěžovatelé sice navrhovali na věc použít zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v této souvislosti však neformulovali žádnou právní otázku. Jejich tvrzení, že byla-li jim správním orgánem přiznána náhrada ve výši, jež byla následně stanovena soudem, stěžovatelé by ji uložili na termínovaný účet u konkrétní banky, považuje Nejvyšší soud za zjevně nepodložené a čistě spekulativní. K návrhu stěžovatelů na podání žádosti o rozhodnutí předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie týkajících se výkladu čl.
17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie Nejvyšší soud poukázal na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 1135/14 , že ve věci stěžovatelů nejde o "uplatňování práva Evropské unie", které by podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie zakládalo její přímé použití. Primární právo se nedotýká samotné úpravy vlastnictví podle práva členských států a ani žádný sekundární předpis se na vyvlastnění pozemků pro účely dopravních staveb nevztahuje (bod 31 citovaného nálezu).
9. Stěžovatelé tvrdí, že jim náleží nárok na kompenzaci inflací způsobeného znehodnocení náhrady za vyvlastnění, která jim byla vyplacena až s velkým časovým odstupem od samotného vyvlastnění. Tento nárok, který dovozují přímo z čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, sice souvisí s náhradou za vyvlastnění, podle stěžovatelů jde však o nárok samostatný, který zákon o vyvlastnění vůbec neupravuje. Samostatnému uplatnění tohoto nároku by ale nebránil ani výklad, podle něhož jde o součást či příslušenství náhrady za vyvlastnění. Až do okamžiku skutečného zaplacení náhrady totiž stěžovatelé nemohli vypočítat a uplatnit vůči svému dlužníkovi ono znehodnocení vyplacené náhrady. Samostatně uplatnitelný je podle jejich názoru i nárok na zaplacení úroků z prodlení.
10. Stejný nárok na kompenzaci lze podle stěžovatelů dovozovat i ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Z hlediska nároku na náhradu škody není podstatné, že výrok rozhodnutí stavebního úřadu o výši náhrady za vyvlastnění nebyl "formálně zrušen". Postačuje, že byl z důvodu své nezákonnosti rozhodnutím soudu nahrazen. Pokud by byla náhrada stěžovatelům vyplacena v plné výši již v roce 2004, tato částka by se neznehodnotila inflací, nýbrž by se navýšila o úroky, které by stěžovatelé obdrželi od banky, u níž by je uložili na terminovaný vklad. Právě v nenavýšení náhrady o tyto úroky spatřují stěžovatelé škodu způsobenou nezákonným výrokem rozhodnutí stavebního úřadu.
11. Protože ve věci měl být použit čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr Evropské unie s jimi formulovanými otázkami o existenci jimi uplatňovaných nároků. Nepoložením předběžné otázky v řízení před obecnými soudy mělo dojít k porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce. Závěry obecných soudů, že nároky na kompenzaci v podobě inflace a zaplacení úroku z prodlení byly uplatnitelné ve vyvlastňovacím řízení, považují stěžovatelé za "sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti". Obecné soudy měly naopak "hledat" cestu, jak právu stěžovatelů na odškodnění učinit zadost.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé dále uplatnili námitku nesprávného obsazení senátu Nejvyššího soudu. Porušení práva na zákonného soudce spatřovali v tom, že o jejich dovolání rozhodoval senát číslo 24 Cdo, který byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný rozhodovat ve věcech vyvlastnění a omezení vlastnického práva rozhodovaných podle části páté občanského soudního řádu, ačkoli v této věci o žalobu podle části páté občanského soudního řádu nešlo. Dovolání tak měl projednat a rozhodnout o něm jiný senát Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána osobami k tomu oprávněnými, je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozsudky, dospěl k následujícím závěrům.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelů, že napadenými rozsudky došlo k neústavnímu posouzení jimi uplatněných nároků. Jedním z nich byl nárok na zaplacení rozdílu mezi výší náhrady za vyvlastnění stanovené podle § 10 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona o vyvlastnění a částkou, kterou by tato náhrada dosahovala při zohlednění inflace za dobu od vyvlastnění do skončení soudního řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, v němž bylo o výši této náhrady rozhodováno. Obecné soudy nicméně vysvětlily, že nešlo o samostatný nárok, neboť v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě bylo třeba délku soudního řízení zohlednit jako jednu z relevantních skutečností již pro stanovení náhrady za vyvlastnění. O takto vymezeném nároku nebylo možné rozhodovat samostatně v jiném řízení.
17. Uvedený nárok nebylo podle Ústavního soudu možné považovat ani za nárok na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Posouzení této námitky Nejvyšším soudem předně bránila skutečnost, že nebyla řádně uplatněna v dovolání. Stěžovatelé v něm totiž neuvedli žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. I kdyby tak ale učinili, jejich tvrzení, že by náhradu uložili na terminovaný vklad a od banky by získaly úroky, je pouhou hypotetickou úvahu, která nemá základ v provedených důkazech a sama o sobě nepostačuje k prokázání vzniku škody. Pokud Nejvyšší soud označil tuto úvahu za "spekulaci", tento jeho závěr nelze vnímat jako "hrubou urážku" stěžovatelů. Navíc není zřejmé, zda tvrzeným nezískáním úroků z prodlení od banky vůbec mohlo dojít ke škodě ve výši uvedené v žalobě, mohla-li být inflace za dobu soudního řízení zohledněna při stanovení náhrady soudním rozhodnutím.
18. Obecným soudům nebylo možné vytknout ani závěr, že stěžovatelé neměli nárok na zaplacení úroků z prodlení. Je tomu tak z toho důvodu, že vedlejší účastnice byla povinna zaplatit zbylou část náhrady za vyvlastnění, jak byla stanovena rozsudkem krajského soudu, teprve ve lhůtě odvíjející se od právní moci tohoto rozsudku [srov. § 24 odst. 4 písm. a), § 25 odst. 3 a 4 zákona o vyvlastnění].
19. Uvedené závěry obecných soudů představují ústavně konformní výklad čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, což bylo podrobně vysvětleno v napadených rozsudcích. K výše shrnutým závěrům Nejvyššího soudu, které se vypořádávají s relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud nepovažuje za potřebné cokoli dodávat. Obecné soudy posoudily žalobou uplatněné nároky stěžovatelů a své závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
20. K námitce, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že u napadených rozsudků městského soudu a obvodního soudu nešlo o věc vyvlastnění rozhodovanou podle části páté občanského soudního řádu, k níž byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný senát 24 Cdo. Nešlo však ani o nárok na náhradu škody, u něhož by byl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu příslušný senát 25 Cdo, případně senát 30 Cdo, šlo-li by o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Městský soud i obvodní soud považovaly stěžovateli vymezený nárok za součást nároku na náhradu za vyvlastnění (přesněji řečeno mělo jít o "dorovnání" této náhrady"). Za této situace, kdy rozvrh práce Nejvyššího soudu výslovně nestanovil, který senát je příslušný k projednání a rozhodnutí věci, bylo možné vyjít z kritéria agendové blízkosti, které je podle uvedeného rozvrhu práce v takovýchto případech určující pro přidělení věci. Byla-li proto věc v řízení před Nejvyšším soudem přidělena senátu 24 Cdo jako "věc vyvlastnění", byť nerozhodovaná podle části páté občanského soudního řádu, nelze takovémuto postupu vytknout svévoli či jiné relevantní porušení rozvrhu práce.
Právo stěžovatelů na zákonného soudce nebylo porušeno.
21. Ústavní soud nakonec nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na přerušení řízení a nepožádal Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce. Právo Evropské unie není součástí ústavního pořádku, a proto Ústavní soud není příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Výklad a použití práva Evropské unie náleží obecným soudům, přičemž ve stanovených případech mají tyto soudy možnost, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinnost předložit podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie [srov. např. nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11
(N 202/63 SbNU 357), bod 17, nebo nález ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1608/19
(N 158/96 SbNU 47), bod 23]. V posuzované věci tak nebyl pro předložení takovéto otázky žádný důvod. Žádné pochybení v tomto ohledu nelze vytknout ani obecným soudům, které možnosti požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž nevyužily. Jak bylo totiž uvedeno již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1135/14 , při vyvlastnění stěžovatelů nebylo použito právo Evropské unie a předběžná otázka by tak ve věci stěžovatelů postrádala smysl.
22. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ani jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Dovolávají-li se stěžovatelé také porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)].
23. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu