Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Lannerové, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 23 Cdo 2796/2023-453, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2023 č. j. 25 Co 384/2020-415 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. září 2020 č. j. 11 C 27/2018-313, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CZECH MASTERS, s.r.o., sídlem Chotíkovská 119/12, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 229 994 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla. Stěžovatelka namítala, že proti pohledávce vedlejší účastnice započetla dne 6. 2. 2018 svou pohledávku vůči vedlejší účastnici z titulu náhrady škody ve výši 232 000 Kč. Tato částka sestávala z nároku na ušlý zisk ve výši 182 000 Kč a nemajetkové újmy spočívající v poškození dobrého jména ve výši 50 000 Kč. Okresní soud Plzeň-jih v pořadí druhým rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 128 939 Kč s příslušenstvím a co do částky 101 055 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Ve vztahu k obraně stěžovatelky dovodil, že jí ušel zisk ve výši 101 055 Kč, ve zbytku nebyla její obrana úspěšná. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni nejprve rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl i do částky 6 019 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek okresního soudu (v přiznání částky 122 920 Kč a zamítnutí částky 101 055 Kč) potvrdil.
3. K dovolání vedlejší účastnice nicméně Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v části, v níž soudy zamítly žalobu (tj. celkem v částce 107 074 Kč) zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajskému soudu Nejvyšší soud vytknul, že se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabýval tím, zda stěžovatelka určitě a srozumitelně vymezila, které aktivně započítávané pohledávky, případně kterou jejich část, uplatňuje k započtení. Na věc je totiž nutné vztáhnout závěry judikatury, podle níž je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až 553 občanského zákoníku.
U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé (§ 553 odst. 1 občanského zákoníku), k němuž se nepřihlíží (§ 554 občanského zákoníku).
4. Krajský soud proto rozhodoval v rozsahu zrušeném Nejvyšším soudem znovu. Rozsudek okresního soudu v části změnil a v části potvrdil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit i částku 107 074 Kč. Stěžovatelka v zápočtovém projevu nevymezila, které ze započítávaných pohledávek (nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku a náhrada nemajetkové újmy spočívající v poškození dobré pověsti), jež v souhrnu převyšovaly pohledávku vedlejší účastnice, případně jaké jejich části, zanikají. Takový zápočtový projev vyhodnotil krajský soud jako neurčitý, a tedy zdánlivý. Obrana stěžovatelky proto byla v celém rozsahu neúspěšná. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, a to zejména proto, že se krajský soud neodchýlil od judikatury, kterou stěžovatelka argumentovala.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a předestírá skutkový stav odůvodňující její započítávané pohledávky, resp. podle stěžovatelky pohledávku. Prvních devět a půl strany ústavní stížnosti je v podstatě doslovným zopakováním obsahu dovolání, samotná argumentace ústavní stížnosti je obsažena v závěru, v části V na méně než dvou stranách ústavní stížnosti. Stěžovatelka kritizuje přístup Nejvyššího soudu, který vnímá jako přepjatě formalistický (k tomu cituje obecné pasáže judikatury Ústavního soudu). Stěžovatelka dále cituje též závěry judikatury Ústavního soudu k přípustnosti a náležitostem dovolání. Z dovolání prý vyplývalo, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání. Ústavní stížnost uzavírá citací judikatury Ústavního soudu k výkladu právního jednání.
6. V části napadající výrok II rozsudku okresního soudu, který následně změnil krajský soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Samotná argumentace ústavní stížnosti je na hranici srozumitelnosti, pozůstává totiž především jen z výčtu zcela abstraktních judikaturních myšlenek (kautel), které stěžovatelka nijak nepropojuje s nynější věcí. S uváděnými kautelami se Ústavní soud v obecné rovině jistě ztotožňuje (ať již jde o zákaz přepjatého formalismu nebo o požadavky na ústavně konformní výklad právního jednání), není však jasné, jaký mají tyto abstraktní úvahy význam pro nynější věc. Není úkolem Ústavního soudu, aby sám - namísto advokátem zastoupené stěžovatelky - za stěžovatelku domýšlel chybějící argumentaci a doplňoval v ústavní stížnosti chybějící důvody. Pokud by Ústavní soud postupoval jinak, přestal by být soudem, ale postavil by se aktivně za jednu z procesních stran.
8. Třeba doplnit, že stěžovatelkou citované závěry judikatury Ústavního soudu k náležitostem dovolání nejsou v dané věci nijak relevantní, dovolání Nejvyšší soud neodmítl pro nesplnění náležitostí.
9. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu