Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Romana Kouckého, advokáta, sídlem generála Svobody 339, Pardubice, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2024 č. j. 12 To 6/2024-84180, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2023 č. j.
64 T 6/2019-81549, a s ní spojeným návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno (podle formulace petitu) jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť podle něj porušuje jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli jako obhájci třetího vedlejšího účastníka (dále jen "obviněný") přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů navýšenou o daň z přidané hodnoty ve výši 485 545,17 Kč, ač stěžovatel nárokoval přiznání částky 978 692,10 Kč. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pod sp. zn. 64 T 6/2019 je vedeno trestní řízení proti obviněnému, který byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele na dobu 10 let.
V době vydání napadeného usnesení nebylo doposud řízení v trestní věci skončeno. Stěžovatel zastupoval obviněného na základě plné moci od roku 2015 do roku 2023, kdy obviněný udělil plnou moc pro zastupování nové obhájkyni, a proto předložil krajskému soudu návrh vyúčtování obhajoby a požadoval přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a daň z přidané hodnoty v celkové výši 978 692,10 Kč. Krajský soud jeho návrhu částečně nevyhověl. V prvé řadě nesouhlasil s počtem úkonů o účasti stěžovatele u hlavního líčení, protože je třeba dobu, kterou stěžovatel u hlavního líčení v jednotlivých dnech strávil, sčítat, a tedy je nutno sčítat časy úkonů příslušné právní služby, které na sebe místně a časově bezprostředně navazují, přičemž za limitní přestávku pro stanovení nového úkonu se považuje doba dvou hodin podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, takže přestávky kratší než 30 minut se započítávají do doby konání úkonu a přestávky nad tuto hranici je třeba honorovat jako promeškaný čas.
Dále se krajský soud neztotožnil s vyúčtovaným rozsahem porad s klientem. Krajský soud nerozporoval, že uvedená trestní věc je velmi složitá a rozsáhlá a vedení obhajoby komplikované. Tyto okolnosti jsou zohledněny v samotné právní kvalifikaci a od ní se odvíjí výše odměny za jeden úkon právní služby. Krajský soud nesouhlasil s vyúčtováním celé řady porad, které měly probíhat před hlavním líčením, o přestávkách hlavního líčení a po jeho skončení. Krajský soud nepochyboval, že i v těchto okamžicích stěžovatel s obviněným komunikoval, nicméně tuto komunikaci vnímal jako součást obhajoby při hlavním líčení, a proto nejde o samostatně účtovatelné úkony právní služby.
Rozhodujícím pro tento závěr je okolnost, že šlo o několikadenní hlavní líčení, které na sebe den po dni navazovalo. Krajský soud rovněž neakceptoval, pokud stěžovatel požadoval ve vyúčtování obhajoby odměnu za porady, jestliže mezi nimi dělal krátké přestávky a z tohoto přerušení dovozoval možnost nárokovat pokračování v poradě jako další úkon právní služby, a takový postup hodnotil jako účelový. Krajský soud rovněž shledal, že mnohé z těchto porad stěžovatel nedoložil. Z uvedených důvodů krajský soud stěžovateli ani plně nepřiznal požadovanou náhradu hotových výdajů podle § 13 odst.
4 advokátního tarifu. Dále měl krajský soud výhrady k vyúčtování cestovních nákladů, neboť stěžovatel si nárokoval nahradit i náklady za cesty k hlavnímu líčení, které bylo pro určité dny odročeno.
3. Následnou stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Krajský soud podle vrchního soudu provedl správnou korekci návrhu stěžovatele ohledně jeho účasti u hlavního líčení a správně postupoval při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby (proti tomu stěžovatel ve stížnosti podle vrchního soudu ani nic nenamítal). Pokud mezi stěžovatelem a obviněným docházelo k poradám při hlavním líčení, nelze je považovat za samostatný úkon právní služby, neboť tato aktivita by byla duplicitně honorována jako účast u hlavního líčení, případně ještě jako náhrada za promeškaný čas.
Vrchní soud rovněž shledal účelovost v tom, že stěžovatel mezi poradami s klientem činil krátké přestávky a takto každou poradu považoval za samostatný úkon právní služby. V daném kontextu zdůraznil, že i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nelze poradu mezi obhájcem a jeho klientem vždy považovat za neúčelný úkon právní služby. Nicméně pro shora uvedené okolnosti vrchní soud ve věci stěžovatele některé porady neshledal účelnými, a uzavřel, že krajský soud velmi citlivě a o každé stěžovatelem nárokované poradě vážil, zda ji lze nebo nelze považovat za účelný úkon právní služby.
4. Stěžovatel připomíná, že v dané věci šlo o velmi složitou obhajobu, která trvala více než 8 let a spisový materiál čítá přes 80 tisíc stran, přičemž obviněnému bylo za vinu kladeno 297 samostatných skutků. Stěžovatel proto nesouhlasí se snížením počtu porad, které by mu měly být nahrazeny s tím, že obecné soudy účelnost každé takové z nich nehodnotily samostatně (k nutnosti posuzovat účelnost jednotlivých porad s klientem stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1877/19 ). Takto bylo stěžovateli při výpočtu odměny a náhrady nákladů uznáno jen 16 dalších porad s obviněným a dalších 38 porad soud vnímal jako jinou součást již hrazené obhajoby. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by mu byla jako obhájci obviněného složitost daného případu dostatečně nahrazena tím, jak (vzhledem k závažnosti trestné činnosti) byla určena odměna za jeden úkon právní služby. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tomu, že by jednotlivě porady s obviněným od sebe účelově odděloval, a připomíná, že je zkušeným obhájcem a obhajobu dělí do různých celků, proto přistupoval i ke krátkým přestávkám při poradách. Dále uvádí, že v dané věci nejde jen o (ne)přiznání odměny a náhrady nákladů stěžovatele, ale jde - a to především - o naplnění práva na obhajobu ve vztahu k obviněnému. Podle stěžovatele rovněž neexistuje žádný důvod ani právní předpis, který by vyžadoval zahrnutí porady s klientem do účasti na hlavním líčení. Pokud obecné soudy ve svých úvahách zahrnovaly porady stěžovatele s obviněným pod účast u hlavního líčení, měly do trvání hlavního líčení zahrnout i dobu porady. Stěžovatel také upozorňuje na to, že pokud hlavní líčení bylo rozděleno na dopolední a odpoledními bloky, mělo se k tomu pro účely uplatňovaných nároků přistupovat jako ke dvěma samostatným hlavním líčením. Mají-li obecné soudy výhrady k předloženému vyúčtování prováděné obhajoby (resp. k některým uplatňovaným úkonům), měly naopak samy vzhledem ke složitosti daného případu přistoupit k mimořádnému zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu.
5. Návrh na zrušení advokátního tarifu stěžovatel odůvodňuje zejména tím, že v době jeho přijetí normotvůrce naprosto nepočítal s existencí mimořádně rozsáhlých a časově náročných případů jako je ten, z něhož vychází stěžovatelova ústavní stížnost. Stěžovatel nesouhlasí s východiskem obecných soudů, že složitost věci je dostatečně zohledněna ve zvýšení odměny v návaznosti na závažnost jednání obviněného; zvýšení odměny za jeden právní úkon totiž nezohledňuje četnost skutků, kterých se obviněný dopustil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 29.
1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 nebo ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Situace, kdy stěžovatel nesouhlasí s přiznanou odměnou, resp. náhradou, není sama o sobě způsobilá založit neústavnost takového postupu obecného soudu. Je-li úkolem státu zajistit právo na soudní ochranu, zahrnující i možnost řádné obhajoby obviněného, nemůže na druhou stranu stát zcela rezignovat na posouzení účelnosti nákladů, které v souvislosti s ní vzniknou. Nejde tedy bez dalšího o zásah do základního práva, neproplatí-li stát některé úkony právní služby, které nepovažuje za účelně vynaložené.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že ač stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje různá východiska plynoucí mimo jiné i z judikatury Ústavního soudu pro danou věc, nezohledňuje, že obecné soudy je respektovaly. Například vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení poznamenává, že již krajský soud ve svém usnesení hodnotil účelnost jednotlivých porad mezi stěžovatelem a obviněným a na základě toho do odůvodnění zahrnul tabulku, v níž jednotlivé porady stěžovatele s obviněným, které považoval za účelné, výslovně uvedl.
Je evidentní, že oba soudy při hodnocení účelnosti jednotlivých porad stěžovatele s obviněným vycházely z toho, že velká část porad, jež nepovažovaly za samostatný úkon právní služby, probíhala v na sebe navazujících dnech, kdy se konalo hlavní líčení rozdělené přestávkami. Z odůvodnění napadených usnesení plyne, že soudy tyto porady považovaly za součást obhajoby, která probíhala během hlavního líčení, a považovaly za běžné, že právní zástupce (obhájce) se svým klientem během hlavního líčení komunikují.
Obecné soudy rovněž zohlednily, že řadu porad s obviněným stěžovatel sice uplatnil pro účely ohodnocení podle advokátního tarifu, nicméně k nim nedoložil ani potvrzení o jejich konání.
10. Obecné soudy také objasnily důvody, pro které považovaly časové oddělení jednotlivých porad konané stěžovatelem s obviněným během hlavního líčení od stěžovatele za účelové. Soudy podle Ústavního soudu ani nepochybily, nepřiznaly-li stěžovateli požadovanou náhradu za cestu k hlavnímu líčení, které bylo zrušeno. Stěžovatel nepředložil žádnou relevantní argumentaci k závěru, že je-li hlavní líčení konané v průběhu jednoho dne rozděleno na dopolední a odpolední část, mělo by se považovat za dva samostatné úkony právní služby. Vrchní soud také v odůvodnění vysvětlil, že nikterak nezpochybňuje náročnost stěžovatelem vykonávané obhajoby, nicméně soud nemůže navýšit odměnu právního zástupce (např. podle § 12 advokátního tarifu), pokud to sám právní zástupce (obhájce) nenavrhne.
11. Neopodstatněnou je i námitka stěžovatele, který v souladu s odmítavým usnesením ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 204/20
(U 3/98 SbNU 389) naznačuje, že soudy svým rozhodnutím nenahradit stěžovateli odměnu a další náklady spojené s konáním těchto porad mohly zasáhnout do taktiky obhajoby. Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr obecných soudů, že lze v obecné rovině považovat za souladné se smyslem a účelem principů, z nichž advokátní tarif vychází, je-li porada mezi advokátem a jeho klientem uskutečněná v průběhu několikadenního hlavního líčení zahrnuta do odměny a náhrady, kterou obhájce dostane za účast na tomto hlavním líčení.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení advokátního tarifu (§ 74 zákona o Ústavním soudu); tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, proto ho odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu