Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PES PLYNoELEKTRo Servis s.r.o., sídlem V. Meerwalda 347/3b, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 33 Cdo 581/2024-410, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2023 č. j. 61 Co 99/2023-383 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. února 2023 č. j. 33 C 255/2019-311, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Kateřiny Kutheil, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily její základní právo na "spravedlivý proces".
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka uzavřela v dubnu 2019 s vedlejší účastnicí smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž kotle do nemovitosti vedlejší účastnice a demontáž původního kotle. Vedlejší účastnice zaplatila zálohu, poté ale neuhradila zbytek ceny (41 686 Kč). Stěžovatelka se zaplacení zbytku ceny domáhala soudně, požadovala též zaplacení smluvní pokuty 120 917,56 Kč.
3. Okresní soud v Sokolově napadeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu co do částky 41 686 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 120 917,56 Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil a ve výrocích I. a III. jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že stěžovatelka vedlejší účastnici nepravdivě informovala o tom, že oprava původního kotle není rentabilní, byť ve skutečnosti bylo možno závadu na kotli odstranit za cenu 5 až 6 000 Kč. Oba soudy proto považovaly smlouvu o dílo za právní jednání neplatné pro omyl při tvorbě vůle vedlejší účastnice vyvolaný záměrně stěžovatelkou, která poskytla vědomě nepravdivé předsmluvní informace.
Odlišně od okresního soudu krajský soud vyhodnotil následek neplatnosti smlouvy o dílo, proto zrušil výrok I. rozsudku a věc vrátil okresnímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení, neboť ohledně požadovaného doplatku ceny díla je třeba zabývat se možností vrácení vzájemného plnění nebo finančního vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení. Nárok za zaplacení smluvní pokuty krajský soud neshledal opodstatněný, neboť je-li neplatná smlouva o dílo, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Nad rámec nezbytného dodal, že i kdyby byla smlouva o dílo platná, ujednání o smluvní pokutě by bylo nepřiměřené podle § 1815 občanského zákoníku, tudíž nemravné.
Výše sankce totiž činila 1 % denně, tj. 360 % ročně, a neodvíjela se od výše dlužné částky, nýbrž od výše ceny díla; k takovému jednání by se tudíž nepřihlíželo.
4. Proti výroku I krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. "Podstatnost" omylu, který zakládá neplatnost smlouvy, krajský soud vyhodnotil v souladu s judikaturou. Námitku relativní neplatnosti smlouvy vedlejší účastnice řádně a včas uplatnila (není podstatné, zda vedlejší účastnice označila neplatnost jako absolutní či relativní). Neplatnost ujednání o smluvní pokutě je důsledkem neplatnosti hlavní smlouvy o dílo. Otázkou nemravnosti ujednání o smluvní pokutě se Nejvyšší soud nezabýval, neboť na tomto závěru krajský soud rozsudek (úvaha krajského soudu byla "obiter dictum"). Nejvyšší soud konečně uvedl, že ve věci nejde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu rekapituluje, proč neuvedla vedlejší účastnici v omyl. Stěžovatelka k tomu zmiňuje mnoho skutkových okolností uzavření smlouvy o dílo, jádro její argumentace se týká dokazování omylu při sjednání smlouvy. Závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy o dílo je podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Okrajově se stěžovatelka vymezuje také proti formalistickému způsobu odmítnutí dovolání, přičemž konkrétně uvádí, že Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí neposuzoval z pohledu všech argumentů proti závěrům odvolacího soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Stěžovatelka formulovala petit ústavní stížnosti tak, že brojí proti všem výrokům napadených rozhodnutí. Pomíjí však, že krajský soud výrokem II zrušil výrok I a III okresního soudu a v rozsahu těchto výroků vrátil řízení k soudu okresnímu. Stěžovatelka tedy v tomto rozsahu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti výroku II rozsudku okresního soudu, výroku I rozsudku krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu.
7. Již ze shrnutí ústavní stížnosti je zřejmé, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost je totiž zcela prostá jakékoli ústavněprávně relevantní argumentace. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k přezkoumávání skutkových okolností a přehodnocování důkazů, týkajících se uvedení vedlejší účastnice v omyl při sjednání smlouvy o dílo. Stěžovatelka staví Ústavní soud do role další, čtvrté instance. Není však úkolem Ústavního soudu znovu a odlišně hodnotit již provedené důkazy. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují žádné známky libovůle, ani extrémního nesouladu s provedenými důkazy. Okresní soud závěry ohledně omylu podrobně (a velmi srozumitelně) odůvodnil a shrnul je především v bodech 39 až 43 napadeného rozsudku. Těmto úvahám Ústavní soud nemá z pohledu ústavního práva co vytknout.
8. Nic neústavního není ani na podobě usnesení Nejvyššího soudu, který se všem relevantním námitkám stěžovatelky srozumitelně věnoval, a to včetně otázek skutkových (viz první odstavec na s. 4 usnesení, kde se správně uvádí též relevantní judikatura Ústavního soudu ke zpochybnění skutkových okolností v dovolacím řízení).
9. Lze tedy shrnout, že stěžovatelkou předestřená argumentace nemá přesah do ústavní roviny, jenž by zakládal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Za takových okolností je Ústavní soud oprávněn usnesení o odmítnutí návrhu jen stručně odůvodnit (a to i pouze uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což je přiléhavý postup pro zde posuzovaný případ.
10. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e), dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu