Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 70/2008-56 ze dne 15. dubna 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 230/2007 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j.
16 C 230/2007-42 ze dne 22. ledna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované Mgr. Evě Budínové, správkyni konkurzní podstaty úpadce KRAFT MENU 2000, a. s. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 74.595,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na nákladech řízení částku 28.756,- Kč (výrok II.). K odvolání žalované podaného proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen "odvolání"), které nebylo doručováno stěžovatelce, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl bez nařízení ústního jednání tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku II.
mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Okresní soud ve Frýdku-Místku nedoručil odvolání právnímu zástupci stěžovatelky, což byl podle stěžovatelky povinen dle ust.
§ 210 odst. 1 občanského soudního řádu učinit, a Krajský soud v Ostravě toto pochybení nenapravil, když ani on odvolání právnímu zástupci stěžovatelky nedoručil. Krajský soud v Ostravě měl o odvolání rozhodnout přes to, že nebyl splněn zákonem stanovený postup v odvolacím řízení. Stěžovatelčino právo na soudní ochranu mělo být dále ve vazbě na princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy ČR porušeno tím, že Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odůvodněním, že žalovaná svým jednáním nezavdala příčinu k podání žaloby, i když ve věci neměla úspěch.
Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalované před podáním žaloby (s ohledem na zavdání příčiny k podání žaloby) a namítá, že žalovaná na výzvu stěžovatelky odmítla uznat její pohledávku hmotněprávním úkonem s podle stěžovatelky mylným odůvodněním, že k tomu není oprávněna, a pohledávku ani na výzvu neuhradila, když k tomu měla být povinna a měla podle tvrzení stěžovatelky mít i dost prostředků. K podání žaloby měla být stěžovatelka nucena proto, aby se vyhnula možnému promlčení své pohledávky, když se domnívá, že pouhé přihlášení tohoto (pracovního) nároku do konkurzního řízení nestaví dle ust.
§ 20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání běh promlčecí doby.
S ohledem na uvedené argumenty pokládá stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí a závěr Krajského soudu v Ostravě, že žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby, za rozhodnutí porušující její právo na soudní ochranu. Tyto námitky podle zjištění Ústavního soudu korespondují tvrzením a vyjádřením stěžovatelky uvedeným již v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku, a to ve stěžovatelkou podané žalobě a u ústního jednání před tímto soudem dne 22. ledna 2008 (protokol na č. l. 36 - 40 spisu). Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu, "nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení, který není výrokem "ve věci samé", nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 202/03 , sp. zn. IV. ÚS 88/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 210/05 ) zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami.
V konkrétních případech tak Ústavní soud dospěl k závěru, že jestliže obecný soud odvolání protistrany směřující pouze do výroku o nákladech řízení nedoručil účastníku řízení, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil tohoto účastníka na jeho procesních právech a došlo tak k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní princip rovnosti stran, resp. "rovnosti zbraní" podle čl.
37 odst. 3 Listiny však není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání.
Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (viz např. nález sp. zn. III.
ÚS 191/06 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/06 nebo sp. zn. III. ÚS 431/07 ). Právě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud shledal, obdobně jako v posledně citovaném nálezu a usneseních, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud zjistil, že námitky žalované uplatněné v odvolání proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně nepřinesly ve věci ničeho nového, když byly žalovanou uplatněny již ve vyjádření k žalobě stěžovatelky obsaženému na č. l. 26 - 28 spisu a dále žalovanou předneseny u ústního jednání před Okresním soudem ve Frýdku - Místku dne 22.
ledna 2008 (protokol na č. l. 36 - 40 spisu). Stěžovatelka tak měla možnost se k těmto námitkám (tvrzením) žalované vyjádřit a to též učinila. S ohledem na tuto skutečnost nebylo podle přesvědčení Ústavního soudu (za situace, kdy to umožňuje platná právní úprava - viz výše) v daném případě třeba odvolání stěžovatelce doručovat, ani nařizovat k projednání odvolání jednání, aniž by tím bylo dotčeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení.
Ostatně též v ústavní stížnosti nepřináší stěžovatelka pokud jde o námitky směřující do vlastního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nic co by neuplatnila již v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku. Ústavní soud tyto námitky neshledal důvodnými a ve vztahu k nim se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Ostravě obsaženými v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje. Krajský soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, pokrývajícími i námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, které tak byly vyvráceny již tímto soudem.
Z tohoto pohledu Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížnosti, kdy již stěžovatelka měla možnost vyjádřit se i k argumentaci Krajského soudu v Ostravě, neuplatnila stěžovatelka žádná relevantní tvrzení (ať už v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku uvedená nebo neuvedená), jež by byla způsobilá zpochybnit správnost závěrů Krajského soudu v Ostravě uvedené ve v záhlaví citovaném rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že za těchto okolností by navíc zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu neposkytnutí prostoru k vyjádření stěžovatelce bylo pouhým formalismem.
S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění a absence libovůle - lze též nepochybně konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné v záhlaví citované rozhodnutí všechny tyto požadavky splňuje.
I v tomto ohledu bylo tedy stěžovatelčino právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, zachováno. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu