Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým advokátem se sídlem Kolín, Sladkovského 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 10 C 147/2009-6, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2011 č. j. 22 Co 92/2010-35 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2013 č. j. 30 Cdo 1697/2012-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z připojených usnesení napadených ústavní stížnosti vyplývá, že Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž tento soud odmítl podání stěžovatele ze dne 12. 3. 2009, doplněné podáním ze dne 20. 5. 2009. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání i přes jeho doplnění k řádné výzvě soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a jednání ve věci. Z podání je pouze patrno, že stěžovatel požaduje zaplacení částky 5 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy.
Stěžovatel však již srozumitelně a úplně nevylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, který státní orgán a kdy se dopustil nesprávného úředního postupu, v čem žalobce tuto nesprávnost spatřuje, kdy se o něm dozvěděl a zda mu tím vznikla škoda, v jaké výši a kdy se o výši škody dozvěděl, zda a jaká mu vznikla imateriální újma, zda nárok na náhradu škody a imateriální újmy uplatnil u příslušného úřadu a pokud ano, kdy tak učinil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 o.
s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí argumentaci, která by měla patrně podpořit jeho tvrzení o opodstatněnosti nároku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč, jež mu měla vzniknout postupem Policie ČR nešetřením oznámené trestné činnosti na policisty, ve vazbě na postup ve věci č. j. OŘKH 754/1-2005 vedené na OŘ-PČR v Kutné Hoře, a to za podpory různých složek Policie ČR, žalované, jakož i Krajského státního zastupitelství v Praze. Státním orgánům vytýká stalinistické a mafiánské praktiky, užívané při jeho sledování. Je přesvědčen, že tvrzení, že jeho žaloba nemá náležitosti, je nepravdivé a tendenční za účelem upřít mu právo podle čl. 36 a čl. 38 Listiny. Poukazuje na to, že na uvedené činnosti se podílí někteří soudci Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a 7.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o meritu věci, tedy o nároku stěžovatele na zaplacení nemajetkové újmy. Jeho návrh byl odmítnut, neboť přes výzvu podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. k jeho doplnění spojenou s řádným poučením nebylo ve stanovené lhůtě podání doplněno tak, aby návrh mohl být věcně projednán.
Posouzení náležitostí návrhu na zahájení řízení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů a Ústavnímu soudu, jak bylo shora předesláno, nepřísluší jejich závěry vyplývající z podústavního práva jakkoliv přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti pak řádně odůvodněným závěrům vysloveným v napadených rozhodnutích ohledně vad podání bránících projednání návrhu stěžovatele, Ústavní soud nemá co vytknout.
Lze tedy uzavřít, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu