Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové, advokátky, zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 108/2013-136 ze dne 20. 3. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a také práva nebýt podroben nuceným pracím ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla stěžovatelka podle § 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu ustanovena obhájkyní odsouzeného, který byl neznámého pobytu. Téhož dne, kdy jí bylo doručeno opatření o ustanovení obhájkyní, bylo stěžovatelce doručeno usnesení o prominutí trestu odsouzenému z důvodu amnestie.
Stěžovatelka následně vyúčtovala náklady obhajoby částkou 1 500 Kč, spočívající v odměně za přípravu a převzetí obhajoby a v režijním paušálu. Městský soud v Brně požadovanou odměnu nepřiznal, přičemž v odůvodnění uvedl, že převzetí a příprava obhajoby v daném případě spočívala pouze v převzetí usnesení o udělení amnestie. Podle názoru soudu tedy nešlo o úkon právní pomoci ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením uvedeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění se stížnostní soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. Podle stěžovatelky došlo napadeným rozhodnutím k výraznému porušení práva na spravedlivou odměnu za práci a rovněž k narušení ústavně zaručeného principu, dle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Rozhodnutí stížnostního soudu je navíc svévolné a nedostatečně odůvodněné.
Stěžovatelka dále vyjmenovává řadu činností, které musela v rámci převzetí obhajoby vykonat, mezi něž patří mimo jiné výběr datové schránky či právní posouzení doručeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky je amnestijní rozhodnutí způsobilé výrazně zasáhnout do právních poměrů odsouzeného, a postavení obhájce tak nelze v dané věci bagatelizovat. Za situace, kdy byla stěžovatelka jako ustanovená obhájkyně nucena vykonat celou řadu úkonů a za svou práci nedostala nejen nepřiměřenou, ale dokonce žádnou odměnu, jde podle jejího názoru jednoznačně o porušení práva na spravedlivou odměnu za práci.
Závěrem stěžovatelka polemizuje s obecnými soudy ohledně výkladu § 11 advokátního tarifu. Stěžovatelka poukazuje, že § 11 odst. 1 písm. a) zahrnuje do úkonů právní služby, za které náleží obhájci odměna, i převzetí a přípravu obhajoby. Povaha tohoto úkonu přitom není v předmětném ustanovení nijak dále rozlišována, jak se o to údajně pokouší stížnostní soud, když uvádí, že v daném případě bylo převzetí a příprava obhajoby pouze administrativní činností, kterou nelze považovat za úkon právní služby. Stěžovatelka proto navrhuje usnesení Krajského soudu v Brně zrušit. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace či interpretace jednoduchého práva, pokud v ní zároveň nespatří porušení ústavně zaručených práv či svobod.
Nelze přitom opomenout, že předmětný spor se týká částky 1 500 Kč, která je svou povahou bagatelní. Ústavní soud již dal ve své rozhodovací praxi najevo, že v případě sporů bagatelní povahy je ústavní stížnost prakticky vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). V dané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky ohledně toho, zda převzetí rozhodnutí o udělení amnestie je úkonem právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Ústavní soud je tím postaven před otázku, zda obecné soudy správně vyložily dané podústavní ustanovení, což je ovšem úloha, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud k tomu tedy pouze uvádí, že na daný případ dopadá ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Z tohoto ustanovení i z judikatury obecných soudů vyplývá, že podmínkou k přiznání odměny je uskutečnění první porady s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 164/2000 ze dne 23.
10. 2000). Tento výklad byl Ústavním soudem již v minulosti uznán jako ústavně konformní (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 906/08 ze dne 6. 8. 2008). Zároveň je nutno připustit, že porada s klientem není vždy možná, což byl ostatně i případ stěžovatelčina klienta, který je neznámého pobytu. Ani za takové situace ovšem nejsou soudy povinny udělit odměnu za pouhé formální převzetí usnesení, nýbrž jsou oprávněny zkoumat míru skutečné aktivity ustanoveného zástupce (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 1879/10 ze dne 1. 8. 2011). V dané věci byla stěžovatelka ustanovena za účelem převzetí usnesení o udělení amnestie a obecné soudy na základě toho došly k závěru, že činnost stěžovatelky pod § 11 odst. 1 písm. b) nespadá. Ústavní soud, aniž by zkoumal, zda úkony stěžovatelky skutečně nejsou podřaditelné pod úkony právní služby, ve výkladu učiněném obecnými soudy porušení ústavně zaručených práv neshledává.
Pokud jde o stěžovatelčino tvrzení, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci, připomíná Ústavní soud stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996, z nějž vyplývá, že na ustanovené advokáty čl. 28 Listiny nedopadá. Zásah do základních práv je v těchto případech nutno posuzovat ve vztahu k čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, podle něhož nelze za nucenou práci považovat jednání uložené zákonem pro ochranu práv druhých. K porušení advokátových práv pak může dojít pouze tehdy, pokud by výše přiznané odměny byla nepřiměřená přidělené pracovní zátěži (srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2722/09 ze dne 18. 2. 2010). Tento výklad je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které je neproplacení odměny a výloh ustanoveného advokáta nutno posuzovat z hlediska proporcionality. Advokát totiž zápisem do seznamu advokátů vědomě přijímá určitá omezení práva na zisk z podnikání, což je kompenzováno výhodami z postavení advokáta vyplývajícími. Důležité je posoudit, zda advokátovi nebyla vnucena zátěž nepřiměřená těmto výhodám (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23.
listopadu 1983, série A. č. 70). V předmětné věci je přitom očividné, že úkony spojené se zastupováním klienta nepřiměřenou zátěž pro stěžovatelku nepředstavovaly. Stížnostnímu soudu lze vytknout přílišnou strohost odůvodnění, avšak ani tento nedostatek nedosahuje, i vzhledem k výše uvedenému, ústavních rozměrů.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu