Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1. Obvodního soudu pro Prahu 9, 2. Městské části Praha 9, se sídlem Praha 9, Sokolovská 324 a 3. T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513 k odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zvýšení výživného a v zamítavém výroku II o snížení výživného potvrdil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o nedoplatku otce na zvýšeném výživném a ve výroku III o náhradě nákladů řízení odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že odvolání otce není důvodné, přičemž zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že otec se bez důležitého důvodu majetkového prospěchu prokazatelně vzdal, což jde k jeho tíži a námitka, že stanovené výživné není schopen platit, není tedy opodstatněná. S rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasil odvolací soud v otázce nedoplatku na zvýšeném výživném (ode dne 1. 5. 2015 do 30. 9. 2017) a ohledně náhrady nákladů řízení. V prvním případě proto, že pro takový závěr chybí ve spise potřebné doklady a ve druhém případě proto, že tento výrok je výrokem závislým, takže o něm může být rozhodnuto až po skončení řízení před soudem prvního stupně.
Podle názoru stěžovatele není nic "zvláštního" na skutečnosti, že svůj původní obchodní podíl (vložený vklad ve výši 100 000,- Kč) v obchodní společnosti Sorting Praha, s. r. o., zabývající se prodejem zbraní a střeliva, prodal za 1,- Kč, neboť výši svého obchodního podílu v této firmě prý postupně snižoval.
Soudy se prý nezabývaly důvody, proč matka nepracuje, i skutečností, že pro nezletilého J. byl v průběhu několika let zakoupen počítač i notebook. Ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů stěžovatel rovněž namítá, že jeho výdaje tvrzené v průběhu řízení byly "paušálně" hodnoceny jako "vesměs nikoli nezbytné", aniž prý bylo konkrétně k jednotlivým položkám vyloženo, které výdaje stěžovatele a z jakého důvodu soudy za "nikoli nezbytné" považovaly. V tomto směru je prý rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Jako "vnitřně rozporný" shledává rozsudek odvolacího soudu stěžovatel v tom, že v roce 2010, kdy bylo rovněž rozhodováno o výši výživného pro nezletilého J. při daleko příznivější majetkové situaci stěžovatele, byla na výživné pro nezletilého syna přiznána pouze částka 4 000,- Kč oproti nyní stanovenému výživnému ve výši 8 000,- Kč měsíčně. Podle názoru stěžovatele byl tak soudem prvního stupně nesprávně zjištěn skutkový stav projednávané věci a z něho byl vyvozen i nesprávný právní závěr.
Ústavní stížnost je zčásti přípustná, pokud směřuje proti výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, neboť v tomto případě jde o konečné rozhodnutí ve věci. Podle petitu předmětné ústavní stížnosti i jejího obsahu však stěžovatel napadá celý rozsudek odvolacího soudu, tedy i zrušující výrok pod bodem II rozsudku, jímž se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť ústavní stížností je možné, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Protože stěžovatel netvrdí a z obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení se nepodávají důvody uvedené v ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, je nucen Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, není porušením jeho ústavních práv skutečnost, že tento výklad nekoresponduje s jeho názorem. Rozhodující je v takovém případě to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, přičemž jím zaujatý právní názor není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal a doplnil soud odvolací a následně i s právním názorem těchto soudů. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jím zasaženo nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce zvýšení (resp. snížení) výživného na nezletilého J. (včetně zásadní podmínky, kterou je relevantní změna poměrů oproti situaci při poslední úpravě výše výživného). Odvolací soud v této otázce své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou rodičů, výdělkových možností a schopností matky i oprávněných potřeb nezletilého J.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly shodně k závěru (podloženému výsledky provedeného dokazování), že na straně obou rodičů i nezletilého J. došlo oproti poslední soudní úpravě ke změně poměrů, které zvýšení výživného na nezletilého odůvodňují. Odvolací soud zdůraznil, že otcova životní úroveň je velmi vysoká a nezletilý J. má právo se na této životní úrovni podílet, přičemž je nepochybné, že od poslední úpravy výše výživného uplynulo téměř sedm let. U nezletilého J. během této doby došlo k navýšení jeho odůvodněných potřeb, mimo jiné spojených s během času a s jeho studiem na střední průmyslové škole.
Změnu poměrů shledaly oba soudy i na straně matky (zásadní snížení příjmu o částku cca 45 000,- Kč měsíčně). I když i na straně stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů (přibyla mu vyživovací povinnost k nezletilé dceři I.), odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že i když se stěžovatel svého nemovitého majetku (a části movitého majetku) zbavil, přesto je při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nutné přihlížet k příjmům, které za něj stěžovatel obdržel, bez ohledu na to, jak s výtěžkem těchto transakcí naložil.
Eventuální vzdání se majetku (či majetkového prospěchu) bez vážného důvodu nemůže jít na úkor nezletilého J. a jeho práva na přiměřené výživné.
Závěrem ve vztahu ke skutkovým námitkám stěžovatele lze uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán. Pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahů do činnosti soudů; Ústavní soud v projednávané věci žádný protiústavní exces neshledal.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu