Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou, sídlem Pražského 547, Česká Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. března 2024 č. j. 18 Co 39/2024-342 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 0 Nc 4034/2023-297, 13 P a Nc 60/2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a J. V., nezl. J. V.a nezl.
V. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že napadené rozsudky byly vydány v řízení o péči a výživu nezletilých dětí stěžovatelky (dále též "matka") a J. V. (dále jen "otec" nebo "manžel"). Řízení bylo zahájeno na návrh otce v době před podáním návrhu na rozvod manželství rodičů, avšak v situaci, kdy rodiče již nesdíleli společnou domácnost.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé děti do péče otce a matka je povinna přispívat na výživu syna částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu dcery částkou 1 500 Kč měsíčně, a to vždy do 5. dne v měsíci (výrok I.); určil výši dlužného výživného (výrok II.); rozhodl o lhůtě k placení výživného (výrok III.); stanovil matce povinnost uhradit České republice na nákladech řízení částku 135 375 Kč (výrok IV.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
4. Po provedení řady důkazů okresní soud zjistil, že soudnímu řízení předcházela vysoce konfliktní situace v rodině. Soužití rodiny bylo poznačeno častými a intenzivními verbálními a fyzickými konflikty mezi stěžovatelkou a dalšími rodinnými příslušníky. Jejich iniciátorem měla být stěžovatelka, a to zpravidla v době, kdy se nacházela pod vlivem alkoholu. Na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí a psycholožky proto otec v únoru 2023 společně s dětmi opustil společnou domácnost.
5. K výchovným schopnostem rodičů okresní soud uvedl, že u otce nezletilých shledal, že péči o nezletilé zajišťuje řádně - respektuje jejich potřeby, poskytuje jim vhodnou emocionální podporu a vedení, uplatňuje vhodné výchovné postupy, nesnaží se je popuzovat proti matce, respektuje úlohu matky a umožňuje jí široký kontakt s nezletilými, byť tato možnost je matkou fakticky využívána pouze ve vztahu k dceři. Naopak u stěžovatelky dospěl k závěru, že přistupuje k výchově nezletilých poškozujícím způsobem - upřednostňuje své potřeby před potřebami nezletilých, silně protežuje dceru na úkor syna, dceru manipuluje a popuzuje proti ostatním členům rodiny, u syna naopak její nezájem a hostilita vyvolávají pocity méněcennosti, což má za následek narušování sourozeneckého vztahu. Okresní soud sice vzal na vědomí recentní přání dcery, aby "byla s matkou", avšak rozhodl se jej nenásledovat s ohledem na její nízký věk, časté a výrazné změny jejích přání, lehkou ovlivnitelnost a manipulaci matkou. Zachoval však možnost širokého styku stěžovatelky s nezletilými, na němž se rodiče byli s to domluvit.
6. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání pouze do výroku I. ve věci péče a výživy dcery a do výroků II., III. a IV. v plném rozsahu. Zbylé výroky, resp. jejich části odvoláním nenapadla.
7. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu syna částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu dcery částkou 1 500 Kč měsíčně, a to vždy do 15. dne v měsíci, jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I.); ve výrocích II. a III. rozsudek okresního soudu změnil tak, že upravil výši dlužného výživného, způsob a lhůtu pro jeho placení (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); ve výroku IV. změnil rozsudek okresního soudu tak, že snížil částku, kterou je matka povinna uhradit České republice na nákladech řízení (výroky IV. a V.).
8. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, dokazování doplnil pouze o finanční situaci rodičů. Na základě takto ustáleného skutkového stavu dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu obstojí jak v části týkající se svěření nezletilých do péče, tak v části týkající se výživného. K přáním dcery uvedl, že je pod vlivem matky mění, její názory nejsou pevné a ve věku osmi let ani není s to náležitě posoudit, které výchovné prostředí je pro ni vhodnější. V této souvislosti také dodal, že otec podporuje vztah dcery k matce, nebrání jí ve styku s matkou a tento styk probíhá na základě dohody v širokém rozsahu blížícím se střídavé péči.
9. Stěžovatelka uplatňuje námitky pouze proti rozhodnutí soudů o svěření dcery do péče otce, ačkoli v záhlaví uvedená rozhodnutí napadá v plném rozsahu; zbylé výroky soudů materiálně nenapadá.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka primárně brojí proti závěru soudů, že její výchovné schopnosti nejsou dostatečně vysoké na to, aby byla její dcera svěřena do střídavé péče. V této souvislosti uvádí, že své děti nepopuzuje ani proti otci, ani proti sobě navzájem. Dále uvádí, že na své předchozí jednání získala náhled a omezila některé škodlivé vzorce chování. Jelikož došlo k přerušení soužití rodičů, což byl primární zdroj konfliktů a potažmo napjaté situace v rodině, je v současnosti s to zabezpečit dceři plně vyhovující výchovné prostředí. Stěžovatelka rovněž uvádí, že střídavou péči výslovně nevyloučil ani znalecký posudek a že pouze takové rozhodnutí by bylo v souladu s přáním a nejlepším zájmem dcery. Závěrem namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, dle níž je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
12. Ve vztahu k výroku V. rozsudku krajského soudu, jímž bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnuto, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů v částce 121 836,60 Kč, byla ústavní stížnost podaná zjevně neoprávněnou navrhovatelkou. Krajský soud tímto výrokem částečně vyhověl odvolání stěžovatelky a rozhodl v její prospěch. Je tudíž pojmově vyloučeno, aby jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V tomto rozsahu jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti vůči rozsudku okresního soudu v té části, v níž byl tento rozsudek změněn rozsudkem krajského soudu. V tomto rozsahu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
14. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V nyní posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu, ačkoliv odvolání podala pouze do výroku I. rozsudku okresního soudu ve věci péče a výživy dcery a do výroků II., III. a IV. Jelikož však do výroku I. ve věci péče a výživy syna ani do výroku V. rozsudku okresního soudu nebylo podáno odvolání, stěžovatelka v tomto rozsahu nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy. Ústavní stížnost je tudíž v tomto rozsahu nepřípustná (a contrario § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
15. Ve zbytku je Ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena základní práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za souladné s hlavou pátou Listiny.
17. Stěžovatelka má v obecné rovině pravdu v tom, že Ústavní soud, jsou-li pro to splněny podmínky, zastává názor, že je zájmem dítěte, aby bylo v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), bod 26., a tam citovaná judikatura]. Aplikace této "presumpce ve prospěch střídavé péče" je nicméně podmíněna jak tím, že oba rodiče naplňují podmínky pro svěření dítěte do péče zhruba stejnou měrou, tak tím, že neexistují zvláštní okolnosti případu, jež by v zájmu dítěte odůvodňovaly odklon od tohoto obecného pravidla (v podrobnostech viz např. nález ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1786/22 , bod 18.).
18. Mezi kritéria, jež musí obecné soudy zohlednit při rozhodování o úpravě výchovných poměrů dítěte a jeho nejlepším zájmu, dle Ústavního soudu patří mj. "schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby" a přání dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 19.). Přání dítěte je sice při hledání jeho nejlepšího zájmu významným, avšak ne nutně rozhodujícím nebo jediným vodítkem (viz např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 , body 34. až 38.). Dle Ústavního soudu není možné, aby obecné soudy postoj dítěte pouze mechanicky převzaly a svá rozhodnutí založily pouze na něm, nikoli na pečlivém posuzování všech jeho zájmů (nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 , bod 38.).
19. V napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nenaplňovala podmínky pro svěření dcery do (střídavé) péče alespoň v podobném, natož stejném, rozsahu jako otec. Svůj názor, že je v nejlepším zájmu dětí, aby byly svěřeny do péče otce při zachování širokého styku stěžovatelky, obecné soudy založily na podrobné a důkazy podložené úvaze, že i) stěžovatelčino chování ve vztahu k otci i dětem bylo silně problematické, ii) stěžovatelka nerespektovala význam role druhého rodiče a zejména pak význam vztahu sourozenců, iii) manipulovala dceru proti ostatním členům rodiny a iv) svým značně odlišným přístupem k dětem na jedné straně vyvolávala u dcery pocit sebestřednosti a na straně druhé u syna pocit méněcennosti, což narušovalo vývoj obou dětí.
Ústavní soud proto uzavírá, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci shora citované judikatury, dle níž je zásadně v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů. Napadeným rozhodnutím proto není v tomto ohledu z pohledu ústavního práva co vytknout.
20. Ústavní soud neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými, potažmo právními závěry obecných soudů. Obecné soudy opřely svůj závěr o nevhodnosti svěření dcery do střídavé péče rodičů o celou řadu důkazů, které hodnotily ve vzájemné souvislosti, nikoli pouze o znalecký posudek, jak tvrdí stěžovatelka. Své úvahy následně vyložily logickým, dostatečně podrobným a přesvědčivým způsobem. Z pohledu dodržení stěžovatelčiných základních práv je proto bez významu, zda ze samotného znaleckého posudku plyne závěr o nevhodnosti střídavé péče nebo nikoli, neboť - jak uzavřely obecné soudy - tento závěr plyne z provedených důkazů jako celku.
21. Z pohledu Ústavního soudu se jako problematické nejeví ani to, že obecné soudy názor dcery stěžovatelky sice zjistily, ale rozhodly se jej nenásledovat. Svůj závěr podepřely přesvědčivými důkazy a vystavěly na tom, že věk a s tím spojená rozumová a emoční vyspělost dcery nebyly v době rozhodování na dostatečné úrovni na to, aby byla s to sama řádně posoudit, které výchovné prostředí je pro ni nejvhodnější, názory dcery nebyly pevné a v čase se měnily a byly do značné míry ovlivněny stěžovatelkou. V kontextu posuzované věci Ústavní soud považuje takové odůvodnění rozhodnutí za srozumitelné, dostatečné a přesvědčivé.
22. Ačkoli o této otázce obecné soudy v napadených rozhodnutích nerozhodovaly, není bez významu, že stěžovatelce byl na základě vzájemné dohody rodičů umožněn široký styk s oběma dětmi. Stěžovatelka fakticky využívala jenom možnost osobního styku s dcerou, jehož rozsah se však dle obecných soudů blížil rozsahu střídavé péče. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by jí uvedený rozsah styku znemožňoval rozvíjet vztah s dcerou a naplňovat tím své právo na rodinný život (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Elsholz proti Německu, ze dne 13. 7. 2000 č. 25735/94, bod 43.).
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí v rozsahu výroků týkajících se péče o dceru (výrok I. rozsudku krajského soudu a příslušná část výroku I. rozsudku okresního soudu) neporušují základní práva stěžovatelky dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]
24. Co se týče výroků o výživném, nákladech řízení účastníků a částečném přiznání práva na náhradu nákladů České republice, stěžovatelka je napadá, aniž by proti nim uplatňovala jakékoliv relevantní námitky. Jelikož se tyto části napadených rozhodnutí prima facie nejeví jako neústavní, i zde Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
25. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh, k jehož projednání je Ústavní soud nepříslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu