Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou, sídlem Josefa Ressla 1808/3, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2023 č. j. 96 Co 23/2023-274, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. B. a nezletilé N. B. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na ochranu před zasahováním do rodinného života a na péči o dítě a jeho výchovu zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2021 č. j. 21 Nc 3517/2017-147, 11 P a Nc 9/2017, schválil dohodu stěžovatelky (dále jen "matka") a prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), na jejímž základě byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "dcera", pozn.: rok narození XXXX) svěřena do střídavé péče rodičů v tzv. týdenním rytmu a byla upravena vyživovací povinnost otce. Posléze se otec domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla dcera svěřena do jeho péče a matce uložena povinnost hradit výživné, jehož výši ponechal na úvaze soudu.
Návrh odůvodnil zásadní změnou poměrů, kdy si dcera v důsledku konfliktu s matkou a jejím partnerem přála setrvat v domácnosti otce a s matkou se stýkat podle svého uvážení. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2022 č. j. 0 P 203/2022-217, 53 P a Nc 169/2022, otcův návrh zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil okresní soud tím, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí o péči o dceru účastníků. Konstatoval, že je zřejmé, že rodiče jsou schopni se na péči o ni dohodnout i mimo rámec soudního rozhodnutí, přičemž aktuální model péče představuje spíše model péče společné, a její svěření do péče jednoho z nich by vnímal jako další záminku ke dlouhodobému konfliktu mezi nimi, kterými je beztak dcera opakovaně zatěžována.
Proti I. výroku rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, v němž nesouhlasil se závěrem, že nenastala podstatná změna poměrů, a připomínal, že dcera v průběhu řízení konstantně a opakovaně vyjádřila své přání. Matka s odvoláním nesouhlasila a navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu, opatrovník nezletilé uvedl, že nezletilá se jednoznačně vyjádřila a jejímu přání by mělo být vyhověno. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, doplnil dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a jejich dcery, a protože dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné, napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a nezletilou svěřil do péče otce, matce uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 4 000 Kč měsíčně (I.
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Podle krajského soudu již nebyly splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, která sice fungovala zhruba šest let, ale tento model již není v jejím nejlepším zájmu.
Nezletilá se vůči této péči vymezila, své důvody sdělila psycholožce i opatrovníkovi a na nich trvá; v domácnosti matky se cítí pod tlakem, nechce jej nadále snášet a sama požaduje změnu rozhodnutí, dostává se do konfliktů s matkou, přesto ji má ráda, chce se s ní stýkat podle svého uvážení a upřednostňuje péči otce. Krajský soud připomenul, že i matka v průběhu odvolacího řízení uvedla, že stanovisko dcery bude respektovat.
3. Stěžovatelka po stručném shrnutí procesního vývoje věci a skutkových okolností konstatuje, že dcera je na střídavou péči zvyklá, velmi dobře se v ní orientuje, ve skutečnosti žádnou změnu ve svém životě nechce, střídavá péče je celou dobu funkční a za vším stojí jako hybatel právě a jen otec. Namítá, že krajský soud vyhodnotil pohovor nezletilé a úřednice kolizního opatrovníka velmi nedostatečně a nevyhověl jejímu návrhu na provedení pohovoru u soudu, čímž bylo řízení před krajským soudem zatíženo podstatnou vadou vedoucí k neústavnímu omezení jejích rodičovských práv, k porušení práva na soukromý a rodinný život.
4. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka sděluje, že ani po vydání napadeného rozsudku neustává účelové jednání otce vůči ní. Ona svou vyživovací povinnost řádně plní, o nezletilou dále i nezměněně pečuje (fakticky neustále v režimu střídavé péče), s nezletilou je v kontaktu, tráví s ní čas, vyřizuje s ní její záležitosti, kupuje jí oblečení a hradí jí platby jako dosud. Otec naopak neplatí již na náklady na nezletilou k rukám matky ničeho, s veškerými platbami ihned přestal, po vyhlášení napadeného rozsudku přestal splácet dlužné výživné s argumentem, že již nic platit nebude, když má nezletilou v péči, přitom ke dni podání ústavní stížnosti dluží částku 208 509 Kč, což bude muset matka řešit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně výživného. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku, jakož i o vyživovací povinnosti rodičů. Ústavní soud nemá postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
9. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu a jeho rozsudku žádné relevantní pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování a soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro svěření nezletilé do péče, přičemž po doplnění dokazování zvolil krajský soud řešení, které podle jeho zjištění odpovídá přání nezletilé a jejímu nejlepšímu zájmu. Ke stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud doplňuje následující závěry.
10. Těžiště ústavní stížnosti se soustřeďuje na kritiku skutkových zjištění obecných soudů o předpokladech svěření dcery do péče některého z rodičů, resp. do střídavé péče, hodnocení důkazů provedených soudy, zejména se stěžovatelka vymezuje proti hodnocení pohovoru s nezletilou krajským soudem a vůči jeho postupu, když nevyhověl návrhu na provedení pohovoru soudem, a polemizuje s právními závěry o vhodnosti zvoleného způsobu výkonu rodičovské odpovědnosti. Ústavní soud si z příloh ústavní stížnosti ověřil, že obecné soudy prováděly podrobné a obsáhlé dokazování za účelem zjištění poměrů účastníků, což umožnilo krajskému soudu, aby důkazy náležitě vyhodnotil a vyvodil z nich odpovídající zjištění, na jejichž základě formuloval příslušné právní závěry (srov. podrobný text v bodě 7.
odůvodnění napadeného rozsudku). Krajský soud se řádně vypořádal také s návrhem stěžovatelky na provedení pohovoru s nezletilou (bod 9. napadeného rozsudku), když jeho neprovedení odůvodnil traumatizujícím vlivem. Z ústavněprávního hlediska nelze krajskému soudu vytknout žádnou tzv. kvalifikovanou vadu (viz výše).
11. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahu rodičů a jejich negativní dopad na nezletilou. Je totiž především záležitostí rodičů, aby upřednostnili své zájmy před osobními antipatiemi, netraumatizovali dceru vlastními osobními konfliktními postoji a vytvořili jí nestresující prostředí umožňující její zdravý vztah k oběma z nich. Stav po vydání napadeného rozsudku, jehož popis stěžovatelka zařadila do ústavní stížnosti, lze považovat za odpovídající přání nezletilé. Upozorňuje-li stěžovatelka na otcův dluh na výživném, pak má k dispozici jiné vhodné procesní prostředky k vymožení výživného.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu