Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Martina Johna, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2025 č. j. 7 Afs 137/2024-65 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. května 2024 č. j. 65 Af 1/2023-106, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že soudy přezkoumávaly rozhodnutí správce daně a vedlejšího účastníka řízení vydaná v řízení o poskytnutí kompenzačního bonusu osobě samostatně výdělečně činné, v nichž tyto správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS Cov-2. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl. Stejně rozhodl Nejvyšší správní soud o stěžovatelově kasační stížnosti.
3. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí, dovolává se porušení svých základních práv a navrhuje jejich zrušení. Argumentuje (ve své podstatě) tím, že podmínky pro přiznání kompenzačního bonusu splnil.
4. Dříve než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
5. Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí formálními nedostatky (viz § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
6. Stěžovatel nesplnil požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu. Povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu, a k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k zastupování v konkrétním řízení před Ústavním soudem. Taková plná moc však k ústavní stížnosti přiložena nebyla.
7. Ze stěžovatelova podání vyplývá, že ústavní stížnost byla podána v elektronické podobě (e-mailem bez elektronického podpisu) u krajského soudu dne 12. 6. 2025. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tj. rozsudek Nejvyššího správního soudu, byl stěžovateli doručen dne 15. 4. 2025. Poslední den lhůty pro podání ústavní stížnosti tak uplynul dne 16. 6. 2025.
8. Pro Ústavní soud je podstatné, že stěžovatel ústavní stížnost nepodal k Ústavnímu soudu, jak vyžaduje § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale ke krajskému soudu, který ústavní stížnost postoupil Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2025. Ústavní stížnost tak nebyla podána řádně a pro opožděnost ji nelze přezkoumat věcně. Nejedná se přitom o nepřiměřenou tvrdost, neboť tento závěr odpovídá obecnému požadavku, že návrh se podává vždy u příslušného soudu, nestanoví-li zákonodárce jinak (srov. např. § 106 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jenž stanoví, že kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal). Možnost podání ústavní stížnosti u jiného soudu však zákon o Ústavním soudu nestanoví, z čehož vyplývá, že je nutné, aby byla ústavní stížnost ve lhůtě podána přímo Ústavnímu soudu, což ovšem stěžovatel nesplnil.
9. Ústavní soud doplňuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti činí dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak již bylo řečeno, tato lhůta stěžovateli uplynula dne 16. 6. 2025.
10. Bez ohledu na nedostatek právního zastoupení je proto zjevné, že ústavní stížnost je podána po uplynutí lhůty k jejímu podání. Ústavní soud proto nepřistoupil k odstraňování vad podání, tj. vyžadování naplnění podmínky právního zastoupení, resp. vyžadování - s ohledem na podání ústavní stížnosti elektronicky - dodání originálu listiny ve lhůtě tří dnů, neboť by to nemohlo přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.
11. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka