Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025 č. j. 29 Co 141/2025-1092 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. března 2025 č. j. 14 Nc 1020/2024-1041, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a B. H., a nezletilých M. K. a N. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva a práva nezletilých dětí, konkrétně čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, práva plynoucí z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podal dne 4. 3. 2025 návrh na vydání předběžného opatření o úpravě jeho styku s nezletilými vedlejšími účastníky (dále jen "nezletilí"), a to v každém sudém kalendářním týdnu od úterý 12:30 hod. do středy 18:00 hod. a od pátku 12:30 hod. do bezprostředně následující neděle do 18:00 hod., a v každém lichém kalendářním týdnu od úterý 12:30 hod. do bezprostředně následujícího čtvrtka do 18:00 hod., s odůvodněním, že od vydání aktuálně platné zatímní úpravy ze dne 30. 5. 2024 uplynulo více než devět měsíců, přičemž za tuto dobu došlo k zásadním změnám situace a poměrů nezletilých, jejíchž hlavním aktérem byla první vedlejší účastnice (dále jen "matka"). Obvodní soud napadeným usnesením návrh zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nezbytný styk stěžovatele s nezletilými byl upraven rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2024 č. j. 29 Co 179/2024-402, takže styk s nezletilými je stěžovateli umožněn a další otázky, a to forma vhodné péče, příp. konečná úprava styku, jsou řešeny až rozhodnutím ve věci samé. Shledal, že v době rozhodnutí nejsou zjištěny žádné rozhodné skutečnosti pro změnu již nařízeného předběžného opatření, a připomenul, že předběžné opatření nemůže nahrazovat rozhodnutí ve věci samé.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud shledal částečně důvodným, a proto napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu a nařídil předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 12:30 hod. do bezprostředně následující neděle 18:00 hod., a v každou středu v lichém kalendářním týdnu vždy od 12:30 hod. do 18:30 hod., upravil povinnosti rodičů a předání a převzetí nezletilých a konstatoval nahrazení předchozí předběžné úpravy (I.
výrok), ve zbývajícím rozsahu usnesení obvodního soudu potvrdil (II. výrok). Městský soud připomenul, že v září 2024 (tj. v době, kdy zamítl předchozí stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření) neshledal nutnost znovu prozatímně rozhodovat o úpravě styku a preferoval rozhodnutí ve věci samé, avšak doplnil, že v mezidobí uplynul téměř rok od prozatímní úpravy, ve věci samé dosud nebylo rozhodnuto, jednání bylo opakovaně odročováno na žádost matky, a proto shledal, že je třeba styk částečně rozšířit, přičemž tento rozsah v zásadě odpovídá dohodě, které byly rodiče blízko koncem minulého roku.
K tomu dodal, že nemá dosud prokázány negativní poznatky o schopnosti stěžovatele pečovat o nezletilé.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po popisu vývoje případu a rozhodování soudů (III. část) konkretizuje porušení jeho ústavních práv (IV. část) a formuluje právní argumenty, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu a připomíná její závaznost (V. a VI. část). Je si vědom přístupu Ústavního soudu k přezkumu stížností napadajících předběžná opatření, avšak namítá svévoli obecných soudů v jeho věci. Podle jeho názoru došlo k účelovému nerespektování judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), a tvrdí, že judikovaný případ je shodný v podstatných znacích, v některých znacích dokonce závažnější, tudíž měl legitimní očekávání, že rozhodnutí soudu bude respektovat právní názor Ústavního soudu.
5. Podle stěžovatele může tolerance Ústavního soudu při přezkumu stížností na předběžná opatření negativně ovlivnit nezvratným způsobem životy tisícům dětí a rodičů (většinou otců), neboť zásah do jejich práv předběžným opatřením se stává Ústavním soudem požehnaným odůvodněním trvalého zásahu do práv dítěte a otce. Protože Ústavní soud zpravidla odmítá přezkoumávat stížnosti k předběžným opatřením v míře vyšší než omezeném přezkumu ze třech hledisek (svévole, zákonnost a zákonný soudce), stěžovatel z procesní opatrnosti cituje judikaturu k závaznosti nálezů Ústavního soudu, která se vztahuje i na Ústavní soud.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma I. výroku usnesení obvodního soudu, který byl usnesením městského změněn (není povolán rušit, co již bylo změněno). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ke snaze stěžovatele o "vtažení" nezletilých vedlejších účastníků do řízení o ústavní stížnosti (tvrzením o porušení jejich základních práv v I. části ústavní stížnosti), Ústavní soud uvádí, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Ani v posuzované věci není důvod odklánět se od těchto kritérií, tudíž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení (zejména na výstižný bod 11. odůvodnění usnesení městského soudu, v němž jsou uvedeny důvody pro částečné rozšíření styku). Z tohoto hlediska Ústavní soud nezjistil, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelova základní práva (ani nezletilých dětí). Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 618/05 není případný, a to s ohledem na rozdílné skutkové okolnosti obou věcí.
11. K nynější věci Ústavní soud dodává, že rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, tím méně rozhodnutí o předběžných opatřeních; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Dospěl-li městský soud na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, k rozhodnutí o rozšíření péče stěžovatele na změnu úpravy, byť mu navíc částečně vyhověl, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu