Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti TABOO a. s., sídlem Kaprova 52/6, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, sídlem Jánská 864/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 22 Cdo 2698/2022-331, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. dubna 2022 č. j. 30 Co 141/2021-284 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 28. dubna 2021 č. j. 20 C 152/2011-222, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Evy Pojslové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici o určení vlastnického práva k nemovitostem označeným v I. výroku rozsudku.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti ani způsobilého dovolacího důvodu, a trpělo tak vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka polemizovala s právním posouzením věci a tvrdila řadu procesních pochybení okresního soudu, která se však týkala jiného řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rozporuje postup okresního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 443/1992. Rozhodnutí krajského soudu z roku 2008 o odvolání proti rozsudku vydanému v řízení sp. zn. 8 C 443/1992 jí mělo být nesprávně doručeno, pročež nemohlo nabýt právní moci. Tím se okresní soud odmítl zabývat, neboť jde o rozhodnutí pravomocné, a nesprávně z něj vycházel v nyní posuzované věci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.
8. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Stěžovatelka v ústavní stížnosti z velké části brojí proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu, zatímco závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, napadla jen okrajově obecnými námitkami. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání, přiloženém k ústavní stížnosti, z něhož je nepochybné, že stěžovatelka kýžený předpoklad jeho přípustnosti nevymezila. Je tedy zjevné, že zákonné požadavky dovolání nesplnila. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatelka proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu nevyčerpala řádně všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu