Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem, Hybernská 1009/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2025 č. j. 70 Co 84/2025-251, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a E. R. a nezl. M. R. a V. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavních práv na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na svobodnou volbu povolání a podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí"). Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh na úpravu poměru nezletilých pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, přičemž se nejprve domáhal určení své výlučné péče a stanovení styku nezletilých s matkou, posléze návrh změnil na určení střídavé péče, která by probíhala v jeho bydlišti. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 4. 10. 2024 č. j. 14 Nc 10002/2024-194, 26 P a Nc 13, 14 a 269/2024, nezletilé svěřil do rovnoměrné střídavé péče rodičů v místě bydliště každého z rodičů a upravil jejich předání a převzetí (I. výrok), rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým (II. a III. výrok), upravil styk rodičů s nezletilými o vánočních prázdninách a hlavních prázdninách (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Na základě provedeného dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že za nejvhodnější považuje svěření nezletilých do střídavé péče, o které nebylo mezi rodiči sporu, spor spočíval pouze v intervalu střídání, přičemž podle obvodního soudu zvolená úprava zajistí nezletilým pravidelnost a předvídatelnost, včetně předání, které jim umožní klidnou přípravu na pondělní školní vyučování. Vyživovací povinnost upravil v závislosti na rozdílných příjmech rodičů.
3. Proti I. výroku rozsudku obvodního soudu ohledně střídavé péče a IV. výroku téhož rozsudku ohledně režimu svátků a prázdnin podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, avšak kvůli formulačním nedostatkům změnil napadeným rozsudkem I. výrok ohledně svěření do rovnoměrné střídavé péče a v souladu s představami rodičů změnil IV. výrok a upravil i péči o nezletilé o letních prázdninách a vánočních prázdninách, kterou koncipoval jako rovnoměrnou se střídáním režimu ob rok, s úpravou letních prázdnin ponechanou na dohodě rodičů s úpravou pro případ, že by k dohodě nedošlo (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Stěžovatel je přesvědčen, že do jeho ústavních práv bylo zasaženo v obou stěžejních oblastech rozsudku městského soudu, a to jak v rozhodnutí o péči o nezletilé v bydlištích obou rodičů, ale zejména v určení intervalu střídání v lichém a sudém týdnu. K nim pak formuluje podrobnější námitky.
5. Ohledně intervalu střídání péče o nezletilé stěžovatel namítá, že obecné soudy řádně neuvedly důvody určení intervalu střídání péče v lichém a sudém týdnu a proč nemohl být zaveden interval střídání podle jeho pracovních směn. Připomíná, že předkládal konkrétní návrh a že nebyl poučen, že návrh je vadný nebo nevykonatelný, nebyl vyzván k opravě nebo doplnění či jiné úpravě a žádný ze soudů neprojevil snahu posoudit jeho pracovní situaci a nastavit interval střídání péče tak, aby mohl být zohledněno jeho povolání (dodává, že jako pilot civilních letadel je cca 7 dnů v kuse mimo Českou republiku a následně cca 7 dnů má volno a tráví jej ve svém bydlišti, přičemž z objektivních hledisek nemůže těchto 7 kalendářních dní kopírovat kalendářní týden). Na základě svých námitek předkládá stěžovatel návrhy na možnou úpravu střídání a dovozuje, že soudy rezignovaly na své povinnosti vyjádřené v konkretizovaných nálezech Ústavního soudu.
6. Také rozhodnutím o režimu střídavé péče mělo dojít k porušení jeho ústavních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, protože soudy neprovedly jím navržené důkazy a obvodní soud neuvedl vůbec nic k tomu, z jakého důvodu rozhodl, že nezletilí se budou stěhovat mezi rodiči. Poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž městský soud konstatoval nejvhodnější podobu střídavé péče spočívající v tom, že dítě zůstane na stejném místě a rodiče se u něj střídají. Úvahy městského soudu o možných konfliktech jsou ničím nepodložené spekulace a nemají oporu v jakémkoliv důkazu. Odůvodnění napadeného rozsudku postrádá jakékoliv vyjádření ke zhoršenému psychickému stavu nezletilých v důsledku stěhování mezi rodiči. Napadený rozsudek je postaven toliko na přání matky a stěžovateli je fakticky znemožněn styk s nezletilými a ti se musí stěhovat mezi rodiči v rozporu s jejich nejlepšími zájmy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.
9. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž obecné soudy založily výroky o režimu péče o nezletilé.
Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.
10. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v něm nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele se městský soud řádně zabýval, dostatečně se s nimi vypořádal a dospěl k závěrům o tom, že nelze autoritativně vyhovět návrhu stěžovatele na uskutečňování střídavé péče výlučně v jeho současném bydlišti (bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku), a že navržené řešení, tj. stanovení jeho péče na dny jeho volna v následujícím měsíci podle rozpisu směn, který obdrží těsně před začátkem každého dalšího měsíce, jako vhodné zejména pro děti ve věku nezletilých (pozn. v současné době mají 10 let a 8 let), pro které je pravidelnost a předvídatelnost výchovného režimu stabilizačním prvkem (bod 13.
odůvodnění napadeného rozsudku). Z rozsudku městského soudu tak srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadený rozsudek je ústavně akceptovatelný, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, kterýžto v dané věci nenastal. Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů, ve smyslu nálezu ze dne 3.
5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21
(N 56/112 SbNU 9).
11. Ústavní soud, stejně jako v podobných opatrovnických věcech, uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení.
Jestliže obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, dospěly k rozhodnutí o režimu střídavé péče (též v souladu se stanoviskem kolizního opatrovníka - srov. bod 33. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku), jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Ústavní soud dodává, že považuje za výstižné doporučení kolizního opatrovníka, aby "rodiče začali spolupracovat v rámci mediace, aby se alespoň přiblížili ve svých výchovných způsobech" (bod 33.
odůvodnění rozsudku obvodního soudu).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu