Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Patrika Altnera, a Mgr. Veroniky Altnerové, obou zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem, K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 20 Co 109/2025-1540, a o návrhu na odklad vykonatelnosti shora uvedeného usnesení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Sociální demokracie, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 11. 2024 č. j. 24 C 265/2000-1384 s odůvodněním, že obvodní soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 30. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2994/2016-818.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že městský soud nutí soud prvního stupně k tomu, aby v rozporu s výsledky provedeného dokazování vedl stěžovatele jako žalobce ke změně žalobního petitu a žalobního tvrzení tak, aby se po vedlejší účastnici domáhal podstatně nižšího peněžního plnění, než jaké je uvedeno v žalobě. Pokud by byli stěžovatelé k tomuto procesnímu postupu nuceni, pak by zcela nenávratně ztratili možnost domáhat se u obecných soudů celého peněžního plnění, které jim má náležet. Stěžovatelé mají za to, že dovolací soud v jejich věci nepřípustně hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Obvodní soud proto podle nich postupoval správně, pokud odepřel shora uvedenému kasačnímu rozsudku dovolacího soudu účinky v té části, v níž dovolací soud činil skutkové závěry a jinak hodnotil důkazy, které sám neprovedl.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a kasační rozhodnutí věcně nepřezkoumává. První takovou výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí, Ústavní soud připustil jen za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejich rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" [srov. bod 30 nálezu ze dne 21. 2. 2012
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361)], souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo.
8. Kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně, a věc se mu vrací k dalšímu řízení, obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné, přičemž není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce [srov. např. nálezy ze dne 19. 2. 2019
sp. zn. I. ÚS 2832/18
(N 27/92 SbNU 285), ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833) a další]. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení.
9. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. např. usnesení ze dne 28. 3. 2022
sp. zn. III. ÚS 803/22
).
10. V posuzované věci stěžovatelé napadají kasační rozhodnutí městského soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, přičemž jejich námitky spočívají převážně v nesouhlasu s právním názorem, kterým Nejvyšší soud zavázal nižší soudní instance v uvedeném řízení, a se způsobem kterým tento právní názor vyložil a aplikoval odvolací soud. Napadené rozhodnutí není konečné a stěžovatelé nedokládají ani netvrdí naplnění některé z výjimek z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti předpokládané v uvedeném ustanovení, a dospěl proto k závěru, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby mohl zasáhnout do dosud probíhajícího řízení.
11. V posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany. V rámci přezkumu konečného rozhodnutí lze uplatnit námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení (srov. např. usnesení ze dne 9. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 2366/21
).
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve vztahu k části výroku usnesení městského soudu, kterým bylo pro překážku věci rozhodnuté ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 18 518 228 Kč od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 řízení zastaveno, stěžovatelé neuvádějí žádnou věcnou argumentaci, netvrdí vyčerpání všech procesních prostředků, a je zřejmé, že tuto část výroku ústavní stížností materiálně nenapadají, proto ani v této části Ústavní soud neshledal prostor pro svůj věcný přezkum.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost. Návrh na odklad vykonatelnosti, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, proto jej Ústavní soud rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu