Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské lesy Volary, s. r. o., Nová Kolonie 608, Volary, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2013 č. j. 3 As 51/2012-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2011 č. j. 6 Ca 213/2008-172 a rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. dubna 2008 č. j. 1799/M/08, 26038/ENV/08, sp. zn. R/2062, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2011 č. j. 6 Ca 213/2008-172, jakož i tohoto rozsudku Městského soudu v Praze a předcházejícího rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. dubna 2008 č. j. 1799/M/08, 26038/ENV/08, sp. zn. R/2062.
Stěžovatelka tvrdila, že předmětnými rozhodnutími ministra životního prostředí a soudů ve správním soudnictví došlo k porušení jejích základních práv, zaručených ústavním pořádkem České republiky, konkrétně její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení principu vázanosti orgánů veřejné moci zákonem, principu proporcionality a principu ochrany právní jistoty, které jsou základními principy vymezujícími kategorii právního státu, a ke zkrácení na jejím právu na pokojné užívání majetku ve smyslu čl.
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Konkrétně zejména namítala porušení § 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, (dále jen "zákon o ochraně přírody") zaručujících účast krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků na ochraně přírody a krajiny, neprojednání napadeného rozhodnutí ministra životního prostředí v Radě národního parku Šumava, nedostatečnou ochranu dříve nabytých práv vlastníků a správců pozemků při změně rozhodnutí orgánu ochrany přírody, rozpor napadeného rozhodnutí ministra životního prostředí s principem proporcionality, když byla změna dřívějšího rozhodnutí orgánu ochrany přírody provedena ve vztahu k celé II.
zóně národního parku Šumava, a doplňování obsahu správního rozhodnutí návaznými úkony jiného správního orgánu. Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že nezohlednily výše uvedená pochybení správních orgánů a jejich rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky nezrušily. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud se v rozsudku o kasační stížnosti stěžovatelky a dalších osob sice výslovně ztotožnil s právními závěry Městského soudu v Praze a do jisté míry i s rozhodnutím ministra životního prostředí, přesto se následně sám, jakkoliv stručně, ale věcně a přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami, obsahově shodnými či obdobnými těm, které stěžovatelka předkládá ve své ústavní stížnosti.
Rovněž Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje. Účast obcí, vlastníků a správců pozemků, jakož i dalších osob, deklarovaná v § 1 zákona o ochraně přírody, je v řízeních ve věcech ochrany přírody a krajiny zajištěna například plnoprávným postavením těchto osob jakožto účastníků příslušných správních řízení. Ze žádného ustanovení tohoto zákona však nevyplývá, že by stanoviska těchto osob byla pro orgán ochrany přírody při jeho rozhodování závazná. Jak správně poukázal Nejvyšší správní soud, působnost a pravomoci Rady národního parku jsou vymezeny zákonem o ochraně přírody a nebyly v dané věci žádným způsobem omezeny.
Konkretizace dostatečně obsahově určitého rozhodnutí orgánu ochrany přírody odborným stanoviskem Správy národního parku Šumava nečiní takové rozhodnutí nezákonným, je naopak prostředkem k zohlednění konkrétních potřeb v jednotlivých lokalitách, resp. v čase. Sama stěžovatelka se ostatně dovolává požadavku proporcionality přijímaných či nařizovaných opatření orgánu veřejné moci.
Nelze tudíž přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by se Nejvyšší správní soud dostatečně nezabýval jejími tvrzeními a argumenty, naopak odpovědi na ně, včetně poukazu na příslušnou judikaturu, v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu obsaženy jsou.
V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu