Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Pipty, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 58 Co 153/2025-129, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 38 750 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného kvůli dopravnímu přestupku a na něj navazujícího řízení před správními soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 1. 2025 č. j. 65 C 216/2022-99 žalobu stěžovatele zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I napadeného rozsudku potvrdil ve věci samé rozsudek obvodního soudu; výrok o nákladech řízení změnil tak, že jejich výše činí 2 700 Kč. Výrokem II uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Městský soud vyšel z toho, že celková doba řízení (před správními orgány i správními soudy) činila 43 měsíců. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že délka řízení nebyla přiměřená. Následně hodnotil jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Konstatoval, že řízení nebylo po skutkové, právní ani procesní stránce složité, stěžovatel se na délce řízení nijak nepodílel a jeho jednání nelze považovat za obstrukční. Na druhou stranu zohlednil, že posuzované řízení probíhalo na více stupních (snížení odškodnění o 30 %) a jeho význam byl pro stěžovatele nepatrný až nulitní (snížení odškodnění o 80 %). Přiměřenému odškodnění za nemajetkovou újmu tak odpovídá odškodnění ve formě omluvy a konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, které vedlejší účastnice poskytla v rámci předběžného projednání nároku.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu. Jednak namítá, že nedošlo k odškodnění formou konstatování porušení práva, když prohlášení vedlejší účastnice učiněné před zahájením soudního řízení nemohlo vyvolat přisuzované účinky, neboť bylo učiněno podmíněně, resp. s výhradou (pro případ, že by bylo možno vznik újmy u stěžovatele připustit). Za stavu, kdy byl vznik nemajetkové újmy vedlejší účastnicí popírán a porušení práva bylo konstatováno pouze pro případ, že by tento závěr nebyl správný, nemohlo takové prohlášení představovat žádnou morální satisfakci pro stěžovatele. Dále namítá, že městský soud (i obvodní soud) zatížily svá rozhodnutí libovůlí, a to zejména pokud jde o snížení odškodnění o 80 % z důvodu nepatrného významu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Soudy neobjasnily a řádně nezdůvodnily, proč bylo třeba snížit výši odškodnění právě o tuto hodnotu, takže jejich rozhodnutí je nepřezkoumatelné a popírá smysl institutu náhrady škody.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí městského soudu ve věci náhrady nemajetkové újmy vůči státu. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích [např. nález ze dne 9. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)] setrvale poukazuje na to, že mu přísluší pouze posoudit, zda obecný soud vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil.
8. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11
(N 165/62 SbNU 449)]. Ve výše odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10
Ústavní soud zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu za škodu hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední).
9. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za ústavně souladné závěry městského soudu ohledně významu posuzovaného řízení pro stěžovatele podrobně rozvedené v bodě 25 rozsudku. Byť městský soud posuzované řízení považoval za nepřiměřeně dlouhé, při stanovení výše odškodnění vyšel z nepatrného významu řízení daného typu pro stěžovatele. Přihlížel k tomu, že stěžovatel byl ve správním řízení ohrožen pokutou v bagatelní výši (3 000 Kč), ze spáchání přestupku (překročení nejvyšší dovolené rychlosti) byl uznán vinným a pokuta ve výši 3 000 Kč mu byla také uložena.
Vzhledem k zákazu reformationis in peius pak nemohlo jít v řízení před správními soudy o větší částku. Městský soud dále zohlednil, že přestupkové řízení nemůže mít pro pachatele takový význam, jako jiná řízení (např. trestní, opatrovnické, v pracovněprávních sporech, statusových věcech nebo ve věcech týkajících se života a zdraví). Pravomocné shledání viny za přestupek tak sice samo o sobě nevylučuje přiměřené peněžní odškodnění újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, avšak může v některých případech vést k závěru o snížení významu řízení pro účastníka a spolu s dalšími okolnostmi až k závěru o významu nepatrném (usnesení ze dne 5.
3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4085/18 , bod 12). Z pohledu Ústavního soudu dostatečně zdůvodněné snížení odškodnění o 80 % není projevem svévole a přistoupila-li k tomuto snížení další redukce z důvodu projednávání věci na více stupních, není závěr o neposkytnutí finančního zadostiučinění nikterak nepřiměřený.
10. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, jakým způsobem vedlejší účastnice projevila omluvu za délku řízení. I k této námitce se městský soud vyjádřil (body 28 až 30). Zdůraznil, že vedlejší účastnice projevila svoji vůli srozumitelně a svým projevem chtěla způsobit zamýšlené právní následky. Ve vyjádření k předběžnému projednání nároku ze dne 2. 8. 2022 přiznala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, konstatovala porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době a poskytla mu omluvu. Byl-li tedy význam posuzovaného řízení pro stěžovatele nepatrný a omluvy ve formě konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době se mu od vedlejší účastnice dostalo, nelze v rozhodnutí městského soudu spatřovat porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu