Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 290/2011-422 ze dne 14. 6. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 138/2007-334 ze dne 20. 7. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3339/2012-481 ze dne 26. 3. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který potvrdil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (jeho zrušení se rovněž domáhá), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škody - ušlého zisku ve výši 778 494,99 Kč s přísl.
Dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3339/2012-481 ze dne 26. 3. 2013, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí vrchního soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé bylo ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným. Stěžovatelka dále navrhuje, aby v odůvodnění svého nálezu Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud k naplnění jeho povinností, tzn. k vydání rozhodnutí, které komplexně sjednotí právní zhodnocení projevu vůle účastníků a obsah dotčených Dohod o nákupních podmínkách s hmotným právem, obchodním zákoníkem, občanským zákoníkem a předchozí rozhodovací činností Nejvyššího soudu ve vazbě k vydání bezdůvodného obohacení, užitku z něj i promlčení z neuzavřených, resp. absolutně neplatných Dohod, nepodřaditelných pod pojem smlouva určený obchodním zákoníkem.
Dále požaduje uložit obecným soudům, aby její nároky byly po věcné stránce posuzovány konečně naprosto komplexně, meritorní závěry byly úplné, v souladu s hmotným právem, platnou úpravou obchodního i občanského zákoníku, občanským soudním řádem potvrzenou a v souladu s předchozí rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti napadeným rozhodnutím, Zdůrazňuje své přesvědčení, že mohla reálně legitimně očekávat, že soudy nejprve označí všechny Dohody za neuzavřené, nepodřaditelné pod pojem smlouva, určený obchodním zákoníkem, resp. za absolutně neplatné dle občanského zákoníku a poté rozhodnou o vydání bezdůvodného obohacení i celého užitku z něj, přičemž se jedná o nárok nepromlčený.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku ve výši 778 494,99 Kč s příslušenstvím z nerealizovaných dodávek zboží do prodejen žalovaného za období od 1. 9. 2005 do 30. 11. 2005. (Podáním ze dne 1. 3. 2011 uvedla, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení celkem ve výši 787 000 Kč s příslušenstvím.
Posléze ve svých dalších podáních a na ústním jednání konaném dne 20. 7. 2011 uvedla, že nenavrhuje změnu původní žaloby). Škoda měla stěžovatelce vzniknout tím, že jí žalovaný neumožnil dodávat do svých prodejen její zboží, a to zejména v rozporu se závazkem z Dohody ze dne 4. 11. 2004, v rozporu s praxí, kterou smluvní strany po určitou dobu mezi sebou zavedly, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, v rozporu s dobrými mravy a obchodními zvyklostmi. Nalézací a odvolací soud návrhu nevyhověly, neboť v řízení nebyla prokázána existence závazku, který měl být žalovanou porušen.
Dohoda ze dne 4. 11. 2004 (stejně jako ostatní Dohody o nákupních podmínkách uzavřené mezi účastníky v době jejich vzájemné spolupráce) - má charakter rámcové smlouvy a žádný závazek, tj. povinnost k odběru zboží, který by byl žalovaným porušen, neobsahuje. Nebyl tak naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu dle § 373 obchodního zákoníku. V úvahu nepřichází ani přiznání uplatněného nároku podle § 451 a násl. občanského zákoníku, neboť právní úprava neobsahuje odpovědnost za škodu způsobenou vznikem bezdůvodného obohacení a skutková tvrzení uvedená v žalobě ze dne 28.
8. 2007 nelze podřadit pod žádnou ze čtyř skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením bonusů, rabatů a dalších marketingových poplatků nebylo předmětem řízení, jestliže soud prvního stupně rozhodoval o nároku uplatněném původní žalobou na náhradu škody formou ušlého zisku. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí soudů ve věcech civilních, trestních a správních. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací pravomoci ostatních soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.
A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tyto soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud ověřil, že soudy v napadených rozhodnutích náležitě osvětlily úvahy, které je vedly k přijetí stěžovatelkou kritizované právní kvalifikace uzavřených Dohod o nákupních podmínkách a důsledků z nich plynoucích.
S námitkami stěžovatelky se soudy vypořádaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaké právní předpisy na zjištěný skutkový stav aplikovaly.
Odůvodnění poskytnuté soudy je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky, které by svou intenzitou naplňovaly porušení ústavnosti. Ústavní soud proto neshledává důvod, shodně jako v obdobných věcech stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/11 ,
IV. ÚS 2684/11 ,
II. ÚS 568/11 ,
II. ÚS 5/12 ,
I. ÚS 3903/11,
a další) se k věci vyjadřovat z pohledu tzv. podústavního práva a závěry soudů přehodnocovat.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr dle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že vzhledem k již zmíněnému rozsahu jeho kompetencí vyplývajících z Ústavy a zákona o Ústavním soudu není oprávněn jakkoliv zasahovat do činnosti ostatních soudů tím, že by jim ukládal, jak mají rozhodovat o žalobách účastníků. V tomto směru by bylo nutné návrh stěžovatelky posoudit i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 9. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu