Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mariána Pavlanského, zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze dne 27. 3. 2013 č. j. 26 Co 112/2013-313 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 11. 2012 č. j. 26 P 205/2012-279, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu (jehož zrušení se stěžovatel rovněž dožaduje), jímž byl stěžovatel zavázán přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 9 000 Kč měsíčně a zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 7. 2012 do 30. 11. 2012 ve výši 31 500 Kč tak, že se výživné stanoví částkou 7 000 Kč měsíčně a stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky dlužné výživné za období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2013 ve výši 38 700 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Namítá, že soudy vycházely výhradně s příjmů otce, aniž by zvažovaly možnosti matky a zejména skutečné potřeby a finanční náklady nezletilé. Soudu vytýká paušalizování, kterého se v současnosti obecné soudy běžně dopouštějí, aniž by byl matematicky vyčíslen skutečný a ne jen presumovaný nárůst nákladů. Soud se vůbec nezaobírá úvahami, zda nezletilá má možnost takové výživné spotřebovat. Z rozsudku ani nevyplývá, jaká část výživného je určena na běžné výživné a kolik se má kumulovat samostatně mimo dispozici matky pro budoucí potřebu nezletilé. Odvolací soud dostatečně nezohlednil důvod ukončení pracovního poměru dohodou a okolnost, že po vyčerpání odstupného bude stěžovatel odkázán na podporu v nezaměstnanosti. Rozsudky z těchto důvodů považuje za nepřezkoumatelné. Stěžovatel poukazuje i na procesní pochybení nalézacího soudu, které krajský soud připouští, aniž by se s ním vypořádal.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Byly zjištěny výdělkové možnosti obou rodičů, jejich dosavadní výdělky, další vyživovací povinnosti a byla zohledněna změna poměrů na straně nezletilé od posledního úpravy výživného, kdy byla nezletilá v předškolním věku. Soud přihlédl i k tomu, že ze strany otce došlo k ukončení pracovního poměru dohodou, aniž bylo prokázáno, že k uzavření dohody byl nucen. Krajský soud při stanovení výživného vzal v úvahu čisté výdělky otce (v období leden a srpen 2012 - 62 000 Kč, v předchozím období od roku 2010 - cca 42 000 Kč), avšak přihlédl k tomu, že potřeby nezletilé budou v budoucnu narůstat a výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížil na 7 000 Kč.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací i odvolací soud rozhodovaly v intencích ustanovení § 85 odst. 2, 3 a § 96 zákona o rodině. Přihlédly k odůvodněné potřebě dítěte i k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům rodičů, k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Rozhodnutí odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná, jak se domnívá stěžovatel.
Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší uvedeným soudům. S ohledem na námitky stěžovatele Ústavní soud dodává, že není nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Jestliže se stěžovatel (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu