Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jesse Ballarda Pace, zastoupeného Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. dubna 2025 č. j. 18 Co 31/2025-86 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 15 C 261/2024-20, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Michaely Pace, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejší účastnice uložil napadeným rozsudkem pro uznání stěžovateli platit od 19. 9. 2024 vedlejší účastnici výživné manželky ve výši 200 000 Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok I). Okresní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné za období od 19. 9. 2024 do 30. 11. 2024 ve výši 640 000 Kč do 15 dnů od doručení rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), který rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že ve výroku II opravil početní chybu, neboť dlužné výživné činilo 480 000 Kč, nikoliv okresním soudem uvedených 640 000 Kč (výrok I).
4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Okresnímu soudu vytýká, že vydal rozsudek pro uznání ve věci, ve které se neuplatní české právo, neboť Spojené státy americké, jichž je občanem, nejsou smluvní stranou Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen "Haagský protokol"). Má za to, že pokud by se uplatnilo americké právo, tak jej soud neznal a neprovedl dokazování zahraničního práva. Rozsudek považuje za rozporný s americkými předpisy, z čehož dovozuje, že nemohl být vydán [srov. § 153a odst. 2 a § 99 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud byl povinen přeložit tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. do anglického jazyka. Zdůrazňuje, že vedlejší účastnice získala informace o jeho příjmech neoprávněným přístupem do e-mailové schránky, a tento důkaz byl proto nepoužitelný. V neposlední řadě namítá též nepřiměřenost výživného, které považuje za rozporné s dobrými mravy. Stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že uložené výživné je extrémně vysoké, nemá jej z čeho hradit, a proto by mohl utrpět značnou újmu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, kromě části směřující proti výroku II o dlužném výživném rozsudku okresního soudu, který byl změněn rozsudkem krajského soudu. Ústavní soud není oprávněn rušit, co bylo změněno v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující. Okresní soud účastníkům řízení odpovídajícím způsobem vysvětlil, z jakého důvodu je dána pravomoc českých soudů a proč je rozhodným právem právo české. Pokud jde o pravomoc, odkázal na nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 a jeho čl. 3 písm. a) a b), které stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu.
V nyní posuzované věci byly splněny podmínky pro použití obou uvedených ustanovení. Ústavní soud ze spisu ověřil, že sám stěžovatel jako místo svého obvyklého pobytu uváděl obec M. v České republice. Co se týká rozhodného práva, odkázal na čl. 15 nařízení, podle nějž právo rozhodné pro otázky vyživovacích povinností se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem, určuje v souladu s uvedeným protokolem (v kontextu nyní posuzovaného případu srov. jeho čl. 3 odst. 1). Česká republika je Haagským protokolem vázána (srov. rozhodnutí Rady 2009/941/ES ze dne 30.
11. 2009). Tato mezinárodní smlouva je přitom pro smluvní strany univerzálně použitelná, tj. uplatní se i ve vztahu ke třetím státům, což potvrdil rovněž Soudní dvůr Evropské unie, jenž v rozsudku ve věci W. J. proti L. J. a J. J. (C-644/20) ze dne 12. 5. 2022 uvedl (bod 58), že "okolnost, že Spojené království není uvedeným protokolem vázáno, nemá vliv na projednávanou věc, neboť Haagský protokol se podle svého článku 2 použije i v případě, je-li rozhodným právem právo jiného než smluvního státu."
7. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzeného porušení základních práv stěžovatele v důsledku nezajištění překladu usnesení o výzvě podle § 114b o. s. ř. do anglického jazyka. Krajský soud se s touto námitkou adekvátně vypořádal (srov. rozsudek krajského soudu, bod 19). Argumentuje-li stěžovatel, že okresní soud nezohlednil okolnost jeho zcela omezené znalosti českého jazyka a vytýká-li mu, že pochybil, nedoručil-li mu kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. v mateřském jazyce, Ústavní soud připomíná, že není povinností soudu zasílat účastníku řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (srov. usnesení ze dne 8.
7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1598/08 ). Na nyní posuzovanou věc plně dopadají závěry stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard." Platí, že úprava obsažená v občanském soudním řádu tento vyšší standard neposkytuje, neboť jeho § 18 dopadá pouze na tlumočení soudního jednání [srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11.
9. 2013 sp. zn. 19 Co 218/2013 (R 67/2018) s právní větou: "Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk."]. Tento závěr potvrzuje rovněž judikatura v oblasti správního soudnictví. Např. z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024 č. j. 8 Azs 289/2021-80 se podává, že ani v soudním řízení správním soud nezajišťuje překlady soudních písemností doručovaných účastníkům řízení, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
8. Neústavnost napadených rozhodnutí nezakládá ani stěžovatelem namítaná okolnost tvrzeného neoprávněného přístupu vedlejší účastnice do jeho e-mailové schránky a z toho vyplývající nezákonnost důkazů prokazujících výši jeho příjmů. Stěžovatel přehlíží, že okresní soud v nyní posuzované věci rozhodoval rozsudkem pro uznání podle § 153b odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. byla stěžovateli doručena do vlastních rukou, soudy prokázaly, že si stěžovatel tuto výzvu osobně vyzvedl na poště, nicméně na ni ve stanovené lhůtě nereagoval.
Soudy postupovaly v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu vyžadující obezřetný přístup k využití rozsudku pro uznání (srov. nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3207/20 ). Ústavní soud připomíná, že rozsudek pro uznání představuje průnik formálního nalézání práva do civilního procesu. Není vydáván po dokazování, ale za splnění zákonných předpokladů (srov. nález ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17 , bod 21, v němž Ústavní soud ve vztahu k povaze rozsudku pro uznání hovoří o odepření meritorního zkoumání sporu a vydání rozsudku pro uznání v souladu s tvrzeními a požadavky žalobce).
Neprobíhalo-li ve stěžovatelově věci dokazování, není nutné, resp. možné se zabývat případnou nepoužitelností jednotlivých důkazů, které nemusely být provedeny.
9. Z uvedeného vyplývá, že namítl-li stěžovatel v jím podaném odvolání tvrzeně neoprávněný přístup vedlejší účastnice do jeho e-mailové schránky, krajský soud se touto námitkou blíže nezabýval, neboť jeho odvolací přezkum byl v souladu s procesními předpisy omezen toliko na zohlednění vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečností nebo důkazů, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (srov. rozsudek krajského soudu, bod 6 a zde obsažený odkaz na § 205b o. s. ř.). Řečeno slovy krajského soudu (tamtéž, bod 11), "v tomto odvolacím řízení bylo vyloučeno vést dokazování k věci samé - k osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům účastníků řízení."
10. Pro Ústavní soud je tedy podstatné, že soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vyložily, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a to s využitím fikce podle § 114b odst. 5 o. s. ř. V nyní posuzované věci se s ohledem na předpoklady vydání rozsudku pro uznání neuplatní omezení dané povahou věci (tj. vyloučení rozsudku pro uznání v řízeních, jež mohou být zahájena i bez návrhu), resp. rozporem s hmotněprávními předpisy (tj. vyloučení rozsudku pro uznání ve věcech, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír).
Řízení o výživném manžela lze zahájit pouze na návrh, přičemž vedlejší účastnicí požadovaný nárok má základ v § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jeho přiznání je tedy v souladu s hmotněprávními předpisy. Vzhledem k okolnostem tohoto případu (rozhodnutí prostřednictvím rozsudku pro uznání) nepovažuje Ústavní soud za nutné blíže se vyjadřovat k výši přiznaného výživného. Okresní soud vycházel z tvrzení vedlejší účastnice o majetkových poměrech stěžovatele, které stěžovatel nerozporoval, ve vztahu k nimž lze výživné považovat za přiměřené (srov. rozsudek okresního soudu, bod 10).
Rozporoval-li stěžovatel tato tvrzení až v odvolacím řízení, krajský soud nemohl jeho námitky ze shora vyložených důvodů zohlednit.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o ústavním soudu příslušný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti, samostatně o něm nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu