Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti S. P., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, Resslova 3, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 31. 1. 2005, č.j. 2 Azs 168/2004-49, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004, č.j. 24 Az 1729/2003-20, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2003, č.j. OAM-2961/VL-11-06-2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS").
Dne 10. 7. 2003 vydalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutí, č.j. OAM-2961/VL-11-06-2003, jímž žádost o udělení azylu zamítlo jako nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Dne 15. 7. 2003 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena žaloba v českém jazyce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, č.j. OAM-2961/VL-11-06-2003, ze dne 10. 7. 2003, jíž se domáhá jeho zrušení. Přípisem ze dne 4. 9. 2003 požádal Krajský soud v Ostravě účastníky řízení ke sdělení souhlasu, že může být rozhodnuto ve věci samé bez jednání. Současně došlo ze strany soudu k upozornění, že souhlas bude udělen i tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení výzvy účastníci nevyjádří svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Dne 7. 10. 2003 vydal Krajský soud v Ostravě usnesení, č.j. 24 Az 1729/2003- 17, jímž vyzval žalobkyni k doplnění žaloby s tím, že v opačném případě dojde k odmítnutí podání.
Dne 5. 2. 2004 vydal Krajský soud v Ostravě usnesení, č.j. 24 Az 1729/2003-20, jímž odmítl řízení na zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, č.j. OAM-2961/VL-11-06-2003, ze dne 10. 7. 2003. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že důvodem pro odmítnutí návrhu je neodstranění vad podání.
Proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla Nejvyššímu správnímu soudu ČR doručena dne 17. 3. 2004. Z odůvodnění kasační stížnosti vyplývá námitka, dle níž je stěžovatelka ukrajinské národnosti a poučení dle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2003, č.j. 24 Az 1729/2003-17, s výzvou k odstranění vad nerozuměla a vady tudíž neodstranila. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 31. 1. 2005, č.j. 2 Azs 168/2004- 53, v tom smyslu, že ji zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku pak uvádí, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku tlumočníka. Tato povinnost v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, dále dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v § 18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Uvedené ustanovení pak údajně reaguje na situaci, kdy je nařízeno ústní jednání a účastník neznalý jednacího jazyka by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v jejímž odůvodnění vyjadřuje názor, že byla obecným soudem nesprávným poučením a neustanovením tlumočníka na počátku celého správního, resp. azylového řízení, zkrácena na svých základních právech, jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny. V ústavní stížnosti argumentuje stěžovatelka též tím, že poučovat účastníka způsobem, jemuž vůbec nerozumí, nemá smysl, resp. takové poučování je proti smyslu zákona, jedná se údajně pouze o formální aplikační praxi, která jde proti smyslu procesněprávní úpravy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto ústavně zaručené právo je v zákonné rovině realizováno mimo jiné ustanovením § 18 o.s.ř., které Nejvyšší správní soud ČR s ohledem na ustanovení § 64 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), přiměřeně aplikoval. Dle ustanovení § 18 odst. 2 věta prvá o.s.ř. ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí shora citovaná ustanovení vyložil tak, že povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v § 18 odst. 2 o.s.ř.
Takto provedenou interpretaci neshledává Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. I Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že smyslem práva zakotveného v ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl touto skutečností znevýhodněn a po jazykové stránce rozuměl všemu podstatnému, co je v řízení řečeno. Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, v němž se vede jednání, vzniká za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod; k těmto podmínkám náleží, že ten, v jehož prospěch má být tlumočník ustanoven, prohlásí, že jazyk, jímž se s ním v řízení (jednání) komunikuje, neovládá (čl.
37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Této ústavně stanovené podmínce nelze rozumět jinak, než že iniciativa k uplatnění uvažovaného práva přísluší tomu, kdo komunikujícímu jazyku nerozumí (k problematice tlumočníka srov. též např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 716/01
,
sp. zn. IV. ÚS 394/01
, sp. zn. III. 326/2000).
Takto stanovenou podmínku stěžovatelka nesplnila, neboť po obdržení soudní výzvy k odstranění vad podání zůstala procesně nečinná. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud (např. usnesení II. ÚS 558/2004), z výše uvedených právních předpisů neplyne jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku, kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit. Tato skutečnost však zcela zjevně v řízení najevo nevyšla. Obecným soudům nelze proto vytýkat porušení (nerespektování) práva, které v řízení před nimi nebylo uplatněno.
Ve vztahu k dalším námitkám, obsaženým v ústavní stížnosti, je návrh s ohledem na zásadu subsidiarity nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, když tyto námitky neuplatnila v řízení před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není připuštěn žádný opravný prostředek. V Brně dne 20. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu