Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 101 Co 101/2023-770, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N. J. a nezletilého K. O. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva chráněná čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice (dále jen "matka") podala u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu péče a výživy v té době ještě dvou nezletilých dětí (pozn. v průběhu řízení S. N. nabyla zletilosti) pro dobu před a po rozvodu manželství se stěžovatelem (dále jen "otec"). Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2022 č. j. 3 Nc 2669/2021-438 svěřil nezletilého vedlejšího účastníka do střídavé péče rodičů, upravil její běžný režim, který nahradil speciální úpravou pro období školních prázdnin (I. výrok), rozhodl o vyživovacích povinnostech rodičů na obě děti a uložil otci povinnost uhradit nedoplatek (II. a III. výrok), zamítl návrh matky na úpravu styku otce s nezletilým vedlejším účastníkem (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání otec, matka i zletilá S., na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") částečně změnil, částečně zastavil a částečně zrušil rozsudek okresního soudu a rozsudkem obsahujícím napadený výrok svěřil nezletilého vedlejšího účastníka do střídavé péče a upravil její běžný režim (I. výrok), zastavil řízení o odvolání rodičů proti I. výroku rozsudku okresního soudu v části týkající se prázdninové péče a proti IV. výroku (II. výrok), zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení o určení vyživovací povinnosti otce ke zletilé S. zastavil (III. výrok), změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o vyživovací povinnosti otce k nezletilému vedlejšímu účastníkovi a upravil vyživovací povinnost obou rodičů k němu (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Napadeným IV. výrokem konkrétně krajský soud uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka diferencovanými částkami za vymezená období, naposledy s účinností od 1. 9. 2023 a pro dobu po rozvodu manželství rodičů s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu částkou 25 000 Kč, jakož i povinnost uhradit nedoplatek na výživném ve výši 46 184 Kč, matce uložil vyživovací povinnost od stejného data účinnosti ve výši 8 000 Kč měsíčně a rozhodl, že matce nedoplatek na výživném nevznikl. Výrok odůvodnil podrobnými zjištěními o majetkových poměrech každého z rodičů a potřebách nezletilého vedlejšího účastníka.
4. Stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu v části, v níž bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti každého z rodičů, a shledává v jeho rozhodnutí porušení ústavně zaručených základních práv, a dodává, že má výhrady rovněž k rozhodnutí okresního soudu, a rozhodnutí jsou podle něj projevem zřejmé libovůle. Krajský soud sumarizoval skutečnosti o výdělkových poměrech rodičů v bodu 62. odůvodnění, avšak opomenul další aspekty, které soud musí při stanovení výše výživného zohlednit, a přistupoval k určení výživného pro každého z rodičů jednoznačně nerovným způsobem. Výživné stanovené stěžovateli je procentuálně vyšší přinejmenším o 4,1 procentní body (ve skutečnosti však ještě více vzhledem k rovnoměrnému rozdělení péče o dítě v době prázdnin) než výživné stanovené matce, a tento nerovný a neodůvodněný přístup nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
5. Podle stěžovatele krajský soud do svých závěrů o určení výše výživného řádně nepromítl § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nerespektoval ani § 914 téhož zákoníku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše a setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
9. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného výroku. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování o výdělkových poměrech rodičů (viz bod 10. až 12. odůvodnění rozsudku okresního soudu, rekapitulace skutkových zjištění v bodě 10. až 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu, doplnění dokazování v bodě 21 až 40.
odůvodnění rozsudku krajského soudu a shrnutí skutkových zjištění v bodě 57. až 61. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Na základě těchto zjištění krajský soud výši výživného odstupňoval podle období, v jaké péči se nezletilý vedlejší účastník fakticky nacházel od doby ukončení společné domácnosti, zohlednil konkrétní příjmy rodičů, jakož i počet vyživovacích povinností, tj. i vůči dceři a její následné "uspořádání" dohodou (bod 62. odůvodnění rozsudku krajského soudu) a uzavřel, že stanovené výživné je dostačující na pokrytí potřeb nezletilého vedlejšího účastníka, jehož částka je nadstandardní, odpovídající příspěvku mírně převyšujícím 1 000 Kč denně (bod 63.
odůvodnění rozsudku krajského soudu). Postup obou soudů je tak ústavně souladný, přičemž stěžovatelovy námitky (viz výše bod 4. a 5.) jsou zjevně neopodstatněné (kromě jiného i jejich původem, jež je determinován podústavním právem).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným výrokem byla porušena stěžovatelova základní práva, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu