Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011 o ústavní stížnosti společnosti ÚAMK, a. s., se sídlem Na Strži 1837/9, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, AK se sídlem Konviktská 291/24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2010 č. j. 19 C 146/2009-51 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011 č. j. 12 Co 302/2010-101 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadenými výroky byl vedlejšímu účastníku (Česká republika - Ministerstvo financí) vůči stěžovatelce přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí obecných soudů ve věci samé podala stěžovatelka dovolání, avšak proti nákladovým výrokům - s ohledem na nepřípustnost dovolání v této otázce - brojila přímo ústavní stížností.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma závěrů plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle nichž je ústavní stížnost předčasná, pakliže zároveň s ní bylo podáno podmíněně přípustné dovolání. Podle jejího názoru se však projednávaná věc od této modelové situace odlišuje, neboť ústavní stížností jsou napadeny toliko výroky, ve vztahu k nimž dovolání podáno nebylo a s ohledem na nepřípustnost takového dovolání ani podáno být nemohlo. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí podaná ústavní stížnost je přípustná. V této souvislosti poukázala i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 , jež uvedené závěry podporuje. Poté stěžovatelka vyložila, z jakých důvodů má napadené výroky za protiústavní.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení IV. ÚS 372/04 či
, dostupné, stejně jako dále citovaná usnesení, na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá již z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (z poslední doby srov. usnesení I. ÚS 2162/11 či III. ÚS 396/11 ) tak, že považuje za nepřípustnou (předčasnou) i takovou ústavní stížnost, jež byla podána zároveň s tzv. podmíněně přípustným dovoláním [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ačkoliv - jak korektně poznamenává i stěžovatelka - tento závěr na projednávanou věc nelze bez dalšího a jen mechanicky aplikovat (protože ústavní stížnosti byly napadeny toliko výroky vztahující se k nákladům řízení, přičemž dovolání naopak směřovalo proti výroku meritornímu), dospěl přesto ústavní soud k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti, přičemž se opřel zejména o následující úvahy (srov. i usnesení IV.
ÚS 872/11, ze něhož i v této věci Ústavní soud vychází).
Za stávající procesní situace (kdy ve věci bylo podáno dovolání) není možno napadené náhradově nákladové výroky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě považovat za nezvratitelně konečné, neboť případný úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických výroků o náhradě nákladů a nové rozhodnutí o útratách sporu (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Jestliže by nyní Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatelky meritorně rozhodoval, fakticky by vstupoval do jurisdikce Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho rozhodnutí mohlo by se ocitnout v kontradikci s budoucím rozhodnutím o podaném dovolání; to by nepochybně odporovalo principu právní jistoty, jež má být soudními rozhodnutími nastolován a nikoliv v důsledku jejich rozpornosti zpochybňován.
Z uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, bylo by rozhodnutí Ústavního soudu vydáno v nežádoucím předstihu. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky proto Ústavní soud za dané procesní situace nemůže a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud si je vědom, že II. senátem (ve stěžovatelkou citovaném usnesení) byla tato právní otázka řešena jinak, avšak právním názorem vysloveným v usnesení není při rozhodování projednávané věci Ústavní soud vázán a ani nemá možnost iniciovat proceduru ke sjednocení náhledu na tuto právní otázku (srov. ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost danou její předčasností však stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť, pokud její dovolání nebude úspěšné, bude posléze s ohledem na ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu moci podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj