Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti jinému zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze, o návrhu na vydání předběžného opatření, takto: Návrh na vydání předběžného opatření se zamítá.
1. Stěžovatel podal dne 20. 7. 2023 ústavní stížnost, kterou brojí proti zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze ("městský soud") spočívajícímu ve vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 97 odst. 1, 2 a § 102 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("zákon č. 104/2013 Sb."). Současně stěžovatel podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhuje vydat předběžné opatření, kterým by bylo oběma orgánům veřejné moci přikázáno, aby se zdržely tohoto protiústavního zásahu.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, byl stěžovatel usnesením městského soudu ze dne 6. 1. 2023 vzat do předběžné vazby, která započala dne 4. 1. 2023. Usnesením ze dne 25. 5. 2023 městský soud v extradičním řízení rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických ("USA"); stejného dne městský soud vyslovil přípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání rovněž do Republiky Kazachstán a Gruzie.
3. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023, č. j. MSP-1191/2022-MOT-T/48, povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA a současně nepovolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán a Gruzie.
4. Dne 18. 7. 2023 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany.
5. Městský soud usnesením ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, podle § 101 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. přeměnil předběžnou vazbu na vazbu vydávací.
6. Podstata argumentace stěžovatele vychází z toho, že fyzickou realizaci vydání zajišťuje Policie České republiky (§ 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb.), přičemž vydáním stěžovatele k trestnímu stíhání do USA by údajně bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto vydání by mělo podle médií dojít v řádu několika dnů a riziko zásahu proto stěžovatel označuje za bezprostřední. Proto také navrhuje vydání předběžného opatření.
7. Podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že "[s]měřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření)."
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud především konstatuje, že ve vztahu k městskému soudu je návrh na vydání předběžného opatření zjevně nedůvodný. Městský soud se totiž (ani potenciálně) nedopustil a ani dopustit nemůže "jiného zásahu orgánu veřejné moci", jelikož v předmětné věci vydal shora uvedená rozhodnutí, proti kterým však nyní posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje, přičemž nelze očekávat, že by nad jejich rámec měl vykonávat jakoukoliv činnost, která by byla způsobilá se negativně projevit v právní sféře stěžovatele.
9. Ve vztahu k očekávanému postupu Policie České republiky Ústavní soud uvádí, že její postavení v tomto řízení je dáno především § 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., podle kterého "[o]sobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce, pro který je osoba předávána."
10. V nyní posuzované věci nicméně Ústavní soud konstatuje, že právním titulem, od kterého se odvíjí následný (potenciální) postup Policie České republiky, ve kterém stěžovatel spatřuje tvrzený hrozící zásah do svých základních práv, je shora označené rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA. Toto rozhodnutí je přitom napadeno samostatnou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1904/23
, o které bude Ústavní soud teprve rozhodovat, a jejíž součástí je i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti.
11. Za této procesní situace považuje Ústavní soud za zjevné, že návrh na vydání předběžného opatření v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti je nedůvodný, protože ke stěžovatelem tvrzenému bezprostřednímu zásahu do jeho základních práv může (potenciálně) dojít teprve v důsledku realizace rozhodnutí ministra spravedlnosti, o jehož ústavnosti nicméně bude Ústavním soudem rozhodováno samostatně a teprve v rámci tohoto rozhodování může být posouzena i nyní uplatněná stížnostní argumentace (tzn., zda za daného procesního stavu je možné provedení rozhodnutí ministra spravedlnosti). Zákonem stanovené podmínky pro vydání předběžného opatření proto v této věci splněny nejsou.
12. Proto Ústavní soud návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
10. V nyní posuzovaném případě k očekávanému postupu policie Ústavní soud uvádí, že její postavení v tomto řízení je dáno především § 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., podle kterého "[o]sobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce, pro který je osoba předávána."
11. Ústavní soud proto k ústavní stížnosti, která brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, konstatuje, že právním titulem, od kterého se teprve odvíjí následný (potenciální) postup policie, ve kterém stěžovatel spatřuje tvrzený hrozící zásah do svých základních práv, je shora označené rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA. Toto rozhodnutí bylo přitom napadeno samostatnou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1904/23 , kterou Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2023 odmítl zčásti jako návrh podaným někým k tomu zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. V odůvodnění tohoto usnesení zejména zdůraznil, že zákonná úprava předpokládá, že v době rozhodování ministra spravedlnosti již bude otázka přípustnosti vydání vyřešena, a tedy vydání bude moci být uskutečněno v relativně krátké době, což z povahy věci jakoukoli následnou ochranu práv této osoby přinejmenším ztěžuje nebo dokonce vylučuje (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9). Právě v soudní fázi extradičního řízení má totiž osoba, o jejíž vydání jde, právo vyjádřit se k přípustnosti jejího vydání a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. "Rozhodování o povolení vydání věcně navazuje na rozhodnutí soudu o jeho přípustnosti, ministr spravedlnosti ovšem není další rozhodovací instancí v příslušném soudním řízení. Jako orgán moci výkonné takovéto postavení mít ani nemůže. Z těchto důvodů již ministr spravedlnosti sám nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnutí soudů a jejich věcnou správností se zabývá zpravidla jen s ohledem na možnost využití svého oprávnění podat Nejvyššímu soudu podle § 95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci návrh na přezkoumání takovéhoto rozhodnutí (má-li o jeho správnosti pochybnosti). I případné zjištění změny okolností (§ 101 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) by mohlo vést toliko k závěru ministra spravedlnosti, že rozhodnutí soudu je neaktuální a při povolení vydání z něj nelze vycházet, nikoli však k tomu, aby nové posouzení přípustnosti vydání provedl samostatně bez předchozího rozhodnutí soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9 odůvodnění)."
13. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, a dále také, zda není dána jiná skutečnost, která by zakládala právní překážku povolení vydání. Takovouto skutečností je i dodatečné udělení mezinárodní ochrany osobě, o jejíž vydání jde, nebo samotné neskončené řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu, ledaže jde o opakovanou žádost [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména výrok II a body 14 a násl. odůvodnění; též nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 (N 51/93 SbNU 183), bod 34 odůvodnění]. "Pokud zákon ministru spravedlnosti umožňuje vydání nepovolit také za situace, kdy podle názoru soudu není dán důvod jeho nepřípustnosti, činí tak především s ohledem na to, že takovéto rozhodnutí má i politický rozměr a ve věcech extradičních v něm lze spatřovat projev státní suverenity [srov. nález ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26 odůvodnění]. Ministr spravedlnosti při svém rozhodování zkoumá i další, tj. politická (a z nich především zahraničněpolitická) hlediska vydání konkrétní osoby do cizího státu, která z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezena a podléhají kontrole především v rovině ústavně politické odpovědnosti. Soudům naopak hodnocení politických hledisek vydání zásadně nepřísluší (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 10 odůvodnění)."
14. Na základě uvedeného Ústavní soud v citovaném usnesení uzavřel, že "nebylo povinností ministra spravedlnosti, aby jakkoli přehodnocoval posouzení důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. f) a o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které provedl městský soud. Domníval-li se stěžovatel, že některý z těchto důvodů je dán, měl svá tvrzení uplatnit v řízení před městským soudem. Stejně tak mohl proti usnesení, kterým bylo podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodnuto, že vydání je přípustné, podat stížnost, a nebyla-li by mu ochrana poskytnuta rozhodnutím o ní, následně i ústavní stížnost (k přípustnosti ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí soudu, viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména výrok I a body 8 až 12 odůvodnění). Neučinil-li tak, nelze případný závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, který by byl následkem nesprávného posouzení přípustnosti vydání, spojovat s rozhodnutím ministra spravedlnosti. Neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže založit ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že stěžovatel podal dne 18. 7. 2023, tedy den po vydání tohoto rozhodnutí, žádost o mezinárodní ochranu podle § 3 zákona o azylu z důvodu podle § 14 téhož zákona. Ústavní soud nemůže vytknout ministru spravedlnosti, že nezohlednil řízení o žádosti, která v době jeho rozhodování nebyla podána."
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádný racionální důvod, pro který by měl shora citovaný právní názor, vyslovený ve věci stejného stěžovatele, jakkoliv zpochybňovat, plně z něj vycházel a pro stručnost na něj v plném rozsahu odkazuje.
16. Protože podstata této "zásahové" ústavní stížnosti brojí toliko proti potenciálnímu provedení předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti, jehož ústavní soulad byl konstatován ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1904/23
, odmítl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu