Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMPOWER FINANCE, a. s., sídlem Wolkerova 24/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 22 Cdo 890/2021-152, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2020 č. j. 14 Co 172/2020-132 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. července 2020 č. j. 15 C 344/2018-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a a) obchodní společnosti ASDP Bohemia a. s., sídlem Malostranské nábřeží 558/1, Praha 1 - Malá Strana, a b) Mgr. Miroslava Voštiara, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jí bylo "odmítnuto" právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu), když obecné soudy v rozporu s platným právním řádem poskytly ochranu vedlejším účastníkům.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o nahrazení projevu vůle pro porušení předkupního práva a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej jen co do jejich výše změnil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení.
3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat a která spočívá v tom, že stěžovatelka nedostála náležitostem dovolání na ní kladeným § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. (tedy že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), a směřuje-li proti nákladovému výroku, že není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dále uložil stěžovatelce, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení, a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Na rámec toho Nejvyšší soud poznamenal, že krajský soud posoudil otázku předkupního práva v souladu s právní úpravou účinnou v době namítaného porušení předkupního práva i v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní názor Nejvyššího soudu na otázku předkupního práva vyslovený v napadeném usnesení nemůže ve světle předchozí judikatury obstát, ať už se tato vztahovala k právní úpravě představované zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, anebo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž argumentuje tím, že záměrem zákonodárce bylo docílit stavu, aby předkupní právo nebylo možno realizovat jen mezi nejbližšími osobami, a tvrdí, že v daném případě došlo k obcházení předkupního práva.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádné takové prostředky k dispozici neměla; k přípustnosti ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu, se Ústavní soud vyjádří níže.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení, který se týkal předkupního práva. Pomíjí však skutečnost, že její dovolání uvedený soud důvodně odmítl pro vady a zmíněný právní názor vyjádřil jen jako obiter dictum. I kdyby Ústavní soud (hypoteticky) shledal, že tento právní názor nemůže z hlediska ústavnosti obstát, nemohlo by to odůvodnit kasaci napadeného usnesení; ta by mohla být založena pouze neústavností důvodu, na němž je postaveno, tedy na tom, že dovolání trpí vadami, příp. že není přípustné (v části týkající se nákladů řízení). V tomto ohledu ale ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené usnesení nemohlo z hlediska ústavnosti obstát. Tato skutečnost nutně vede k závěru o její neopodstatněnosti.
8. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudům nižších stupňů - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, zejm. II. výrok a body 59 a násl.).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu