Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2012 č. j. 23 C 268/2011-9 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2012 č. j. 1 Co 34/2012-17, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. května 2012, domáhal podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími mu byla upřena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo domáhat se finančního odškodnění po České republice.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě usnesením napadeným ústavní stížností zastavil řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal po Městském úřadu v Odrách, správnímu odboru, po Obecním živnostenském úřadu v Odrách, po Krajském úřadu Moravskoslezského kraje, odboru vnitra a po Krajském živnostenském úřadu v Ostravě ochrany osobnosti s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatel označil v žalobě za účastníky subjekty, které nemají způsobilost vystupovat v řízení o ochranu osobnosti svým jménem a mít odpovědnost z tohoto občanskoprávního vztahu vyplývající (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Olomouci usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení krajského soudu potvrdil jako zcela věcně správné. (§ 219 o. s. ř.). Vrchní soud rovněž stěžovatele poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné [§ 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Krajský soud v Ostravě Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, které bylo krajskému soudu doručeno dne 13. dubna 2012. Z důvodu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek za dovolání, bylo usnesením krajského soudu ze dne 17. května 2012 sp. z. 23 C 268/2011 dovolací řízení zastaveno. Toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci je proti usnesení vrchního soudu přípustné dovolání. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tento mimořádný opravný prostředek využil a dovolání podal. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Podané dovolání je tak nezbytné považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pak soudkyně zpravodajka považovala za zcela neúčelné, aby stěžovatele vyzývala k odstranění vady podání, spočívající v nezastoupení stěžovatele advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 4. června 2012
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka