Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Eliášova 393/20, Praha 6, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 2014, č.j. 51 Co 476/2013-103, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když uzavřel, že obvodní soud se skutkovým stavem nezabýval dostatečným způsobem a důkazy, které uvedl, hodnotil s ohledem na obsah spisu způsobem, který činí rozsudek naprosto nepřezkoumatelným.
Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123, rozhodl tak, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 47.950,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do částky nákladů a jinak jej rovněž potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel brojí proti neúplnému zjištění skutkového stavu věci a poukazuje na dle jeho názoru nesprávné provedení a hodnocení důkazů. Konkrétně stěžovatel namítá, že jedním z hlavních podkladů pro rozhodnutí obecných soudů byla svědecká výpověď značně nevěrohodného svědka. Obecné soudy se podle něj v průběhu řízení taktéž nijak nevypořádaly s jeho tvrzeními, že daný dům byl v rozhodném období neobydlený a bez technických prvků umožňujících poskytování služeb ze strany žalobkyně a že předmětný vodoměr, prokazující spotřebu vody dodané žalobkyní, neměl zákonem stanovené parametry pro prokázání odběru vody.
Výše zmíněný postup obecných soudů ve svých důsledcích podle mínění stěžovatele vedl k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení celé věci.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný – viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Ústavní soud uzavírá, že pochybení, které by bylo z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy touto (ale i další) jeho argumentací vůbec nezabývaly, však nelze souhlasit, když z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmý opak.
Obvodní soud pro Prahu 5 především upozornil, že stěžovatel zaplatil na předmětné faktury částku 20.000,- Kč a následně přípisem žádal žalobkyni o posečkání platby z důvodu, že v objektu bydlí staří lidé, kteří neplatí nájemné a energie. V přípisu přitom vůbec nezmiňuje, že by do objektu voda nebyla dodávána, přestože se zjevně týká plateb za rozhodné období. Argumentaci stěžovatele soud vyhodnotil jako spekulativní, odporující ostatním důkazům i samotnému dalšímu chování stěžovatele. Vyzval jej proto, aby své tvrzení prokázal, stěžovatel však ani k výzvě soudu nepředložil žádné další důkazy, ačkoliv byl poučen o následcích neprokázání svého skutkového tvrzení. Soud se přitom dostatečně zabýval také okolnostmi odpočtu vody a výpověďmi pracovníků žalobkyně k této otázce. (podrobněji viz zejména s. 3-6 rozsudku Obvodního pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2014, č.j. 6 C 280/2011-123).
Ke shodným závěrům dospěl také Městský soud v Praze. Taktéž poukázal na dopis žalobkyni s žádostí o posečkání platby ze dne 22. 3. 2010, ve kterém stěžovatel uvedl, že je ve sporu s problémovými obyvateli nemovitosti, když se jedná buď o osoby přestárlé nebo o osoby, které neplatí ani nájemné, ani energie. Z těchto důvodů žádal stěžovatel o prodloužení splatnosti faktury s tím, že začne intenzivně pracovat na uhrazení dluhu od občanů zde bydlících. Městský soud uzavřel, že námitka stěžovatele o opuštěnosti budovy je tak v rozporu s dalšími důkazy, tvrzení o uzavření vody k rozhodnému období stěžovatel přes poučení soudu prvního stupně neprokázal a nevěrohodnost stěžovatele podtrhují i jeho rozdílná tvrzení týkající se důvodů zaplacení částky 20.000,- Kč žalobkyni a okolností výměny vodoměru.
K tvrzením o rekonstrukci vodovodních rozvodů uplatněným stěžovatelem v odvolání soud s ohledem na systém neúplné apelace nepřihlížel (blíže viz s. 4-6 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č.j. 58 Co 56/2015-163). Odvolání stěžovatele proto neshledal důvodným a rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2016
Jan Musil v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu